Jan Fingerland: Uznávání Palestiny

Tyto iniciativy jsou podobné, ale také velmi odlišné, přičemž ta arabská působí mnohem realističtěji.

Co se týče první iniciativy, nejde o zcela homogenní proud. Některé státy, jako Francie, více méně hodlají uznat Palestinu bez dalších debat, jako jakýsi trest pro Izrael, nebo jako prostředek nátlaku na něj. Jiné k tomu dodávají, že hlavně chtějí zahájit proces, který by nakonec ve zřízení palestinského státu vyústil.

Dvojí koncepce

Vize dvou států, arabského a židovského, byla obsažena už v návrzích na rozdělení Palestiny před osmdesáti lety, a opírají se o ní i třicet let staré izraelsko-palestinské dohody z Osla. Do tohoto bodu ale věci nikdy nedospěly, přičemž existují různé názory na to, proč tomu tak je.

Čtěte také

PLUS

Apolena Rychlíková: Kritická situace v Gaze. Zajímá to naši vládu vůbec?

Část západních států se nyní domnívá, že věcmi pomohou hnout právě diplomatickým uznáním Palestiny. Například pod hrozbou, nebude-li do září válka ukončena, Británie uzná nezávislou Palestinu. Potíž je, že se tím Hamásu vzkazuje, že má válčit nejméně do září. 

A dokonce i umírněnější Palestinské autonomii, že nemusí dělat nic, žádné reformy ani jiné kroky, ačkoli je zřejmé, že za současného stavu by správu vlastního státu pravděpodobně nezvládla. Sami Palestinci mohou tlak na Izrael vítat, ale dlouhodobě pro ně není prospěšný, přinejmenším ne v této podobě. 

Jsou zde i jiné praktické problémy – de facto nezávislá Palestina vznikne jen součinností všech aktérů, nikoli jen tlakem na Izrael. Vláda Benjamina Netanjahua se k územním ústupkům nemá, ale příští izraelská vláda, s jiným názorem, se na vzniku také bude muset podílet. Přitom žádná izraelská vláda ale nebude souhlasit se vznikem státu, který bude v rukou hnutí, jako je Hamás.

Lekce střízlivosti

Druhá, arabská a muslimská iniciativa, je zajímavější, pragmatičtější a asi i důležitější. V takzvané newyorské deklaraci, kterou na půdě OSN kolektivně podepsala i Evropská unie, tyto státy také žádají vznik nezávislé Palestiny.

Kromě toho ale odsuzují útok Hamásu ze 7. října 2023 a apelují na toto hnutí, aby se vzdalo zbraní. Děje se tak vůbec poprvé za 22 měsíců.

Zatímco tedy Západ volá po ukončení války ze strany Izraele, Arabové žádají po Hamásu, aby přestal bojovat.

Čtěte také

Tureček: Izrael desítky let odmítá vznik Státu Palestina. Nejde mu jen o bezpečí, ale i o expanzi

Arabská iniciativa také, na rozdíl od Evropanů nebo Kanaďanů, volá po vytvoření podmínek, aby také v Izraeli, i když asi rukama jiné než současné vlády, mohli přistoupit na ústupky ze své strany.

Je pozoruhodné, že mezi signatáři je i Katar a Turecko, státy, které zatím Hamás politicky i finančně podporovaly a na svém území hostí exilové vedení tohoto hnutí. Není zřejmé, zda to signalizuje změnu jejich politiky a kdo a jak je k tomuto kroku přiměl.

Neméně podstatný je podpis Egypta, Saúdské Arábie a Jordánska, významných arabských států, které s Izraelem spolupracují, a i když to neříkají nahlas, považují odzbrojení, nebo rovnou zničení Hamásu za svůj vlastní zájem. Chtějí především stabilitu a potlačení vlivu Muslimského bratrstva i Íránu. I oni chtějí nezávislost Palestiny jen v určité podobě.

Jejich iniciativa je možná krokem k něčemu, co bude další nevyhnutelnou podmínkou trvalého míru neméně než – na papíře – nezávislá Palestina, totiž přímá angažovanost umírněných arabských zemí v budoucnosti Gazy i celé Palestiny.

Jan Fingerland|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Někdo bude muset zajistit, že Hamás už nebude ovlivňovat palestinskou politiku, dnes, ale ani zítra, a to přímo na místě, i za pomoci ozbrojené síly. Když ne Izrael, tedy někdo jiný.

K míru obvykle nevede jen stanovení ideálního výsledného stavu, ale i zcela praktické, a někdy i drahé, nebezpečné nebo nepříjemné kroky. Západní státy se tváří, že tomu nerozumějí, možná i proto, že neponesou důsledky špatného postupu. Arabské tento první krok právě udělaly.

Autor je komentátor Českého rozhlasu