Jan Fingerland: Brexit podle Monty Pythona

Pochod odpůrců brexitu.
Pochod odpůrců brexitu.

Člověk začíná mít pocit, že vyvrcholení brexitu a 50. výročí vzniku praštěné humoristické skupiny Monty Python se nesešly do stejných dnů jen tak náhodou.

Nejdříve Boris Johnson dostal do rukou nečekaný trumf, když se mu proti všemu očekávání přece jen podařilo dojednat novou podobu dohody s Evropskou unií. Vzápětí utrpěl porážku doma, když britští poslanci místo schválení prý úžasné dohody odsunuli rozhodnutí na tento týden s tím, že její naplnění je možné, teprve až se podaří do britského práva integrovat prováděcí předpisy. Neboli, přinejmenším někteří z nich nevěřili, že dohoda stačí zabránit neřízenému brexitu k 31. říjnu.

Žádost nežádost

Tak došlo na již dříve odsouhlasený zákon, podle kterého měl Johnson za úkol i proti své vůli odeslat svým evropským partnerům žádost o odklad brexitu.

Premiér obratem použil politický gag, o kterém se už před tím spekulovalo – poslal předsedovi Evropské rady Tuskovi dopis nedopis, v němž žádal nežádal o odklad neodklad. Znění žádosti mu předepsal parlament, premiér ji proto ostentativně nepodepsal. Text druhého dopisu, toho svého, podepsal a zpochybnil v něm smysluplnost prvního dopisu.

Kdyby nebylo několik dní starého bizarního Trumpova listu Erdoganovi na téma „nebuď blázen a nehraj si na tvrďáka“, možná bychom se Johnsonovu zvláštnímu výkonu v oblasti diplomatické korespondence podivovali ještě více. Takhle se můžeme více soustředit na skutečnost, že premiér si nakonec netroufl neuposlechnout zákon schválený ve Westminsteru a formálně vyhověl. Evropa však Johnsonovi pravděpodobně neudělá radost a odklad schválí, více ale budeme vědět až během tohoto týdne.

Pro současnou situaci v Británii je charakteristické, že poslanci Dolní sněmovny, kteří si odklad vynutili procedurální kličkou, nejen nepatří do jedné strany, ale dokonce ani nesdílejí stejné cíle ohledně brexitu. Shodli se, jako už několikrát, jen na tom, co nechtějí.

K zábavným prvkům patřilo vystoupení Theresy Mayové, která své kolegy vyzvala ke schválení Johnsonova návrhu přesně stejným argumentem, který užívala ve prospěch své podoby rozlukové dohody – totiž že jde o nejlepší možnou variantu, a kdo se chce vyhnout tvrdému odchodu, stejně jinou volbu nemá.

Premiérův boj

Johnson však neztrácí entuziasmus. Prý věří, že v Dolní sněmovně je dostatečná většina pro jeho dohodu, až se o ni poslanci rozhodnou hlasovat.

Ani v takovém případě není jasné, zda by pak odešla Británie k 31. říjnu spořádaně, nebo bez dohody, protože by se nepodařilo včas vše ratifikovat, případně zda to neznamená, že by Británie odcházela v nějakém pozdějším termínu.

Britové vlastně dosáhli stavu, v němž je zodpovědnost za britský odchod – tedy „obnovení britské kontroly nad vlastním osudem“ – stále více předávána do rukou nemilované Evropy. Nejdříve musejí čekat na evropské rozhodnutí ohledně odkladu a pokud by jej Evropané neschválili, britští poslanci by si museli vybrat mezi Johnsonovým návrhem a tvrdým brexitem, který by přišel vzápětí.

Jan Fingerland

Stále se navíc spekuluje, jestli výstřední premiér nemá přece jen v ruce nějaký trik, kterým by dosáhl odchodu Británie, třeba i bez dohody, k poslednímu říjnu. Dává totiž neustále najevo, že se cítí být churchillovským vůdcem ve své nejskvělejší hodině, který musí prosadit vůli národa za jakoukoli cenu, třeba i proti parlamentu.

Teď už se člověk nediví, proč Borise Johnsona britský historik Niall Ferguson už před časem označil za Churchilla v podání Monty Pythonů.

Autor je komentátor Českého rozhlasu