Jakou roli hrál za války exilový předseda vlády a kněz Jan Šrámek?

Při podrobnějším pohledu najdete řadu jmen vynikajících osobností, které výraznou měrou přispěly ke snahám o uznání, a pozdější obnovení, samostatného Československa. Patří mezi ně i dlouholetý předseda československých lidovců Jan Šrámek (1870–1956). K jeho krédům patřilo úsloví: „Politika je uměním možného“, taky právě Šrámek byl nositelem politického kompromisu.

Šrámek kněz i politik

Host pořadu Jak to bylo doopravdy a historik Michal Pehr o Janu Šrámkovi říká: „Byl to katolický kněz, sociolog, učitel, politik. Už od začátku 20. století formoval politický proud, který se nazývá politickým katolicismem, od roku 1919 pak už jen lidoveckou politikou. Jejich pozice, obzvláště ze začátku, byla komplikovaná, protože byli vnímáni jako příznivci Habsburské monarchie. V průběhu existence republiky se to lepšilo – a lidovci se stali součástí všech vládních koalic za první republiky.“

Čtěte také

Zažilo Československo pokus o ozbrojený převrat? Pokus tady byl, ale nevyšel, připouští historik

Šrámek mohl na řadu lidí působit jako trochu nepraktický katolický kněz, o to víc překvapující byl jeho útěk z Československa. Do Polska se dostal ukrytý v nákladním vlaku, pak pokračoval do Francie a dál do Velké Británie. Jeho životní i politický postoj vůči nacistům byl zcela jasný: byl odpůrce Henleinovy Sudetoněmecké strany, veřejný kritik nacistického Německa. A jako člen Hodžovy vlády hlasoval 21. září roku 1938 proti přijetí anglo-francouzského ultimáta a odmítal mnichovskou kapitulaci.

Pro Šrámkův pobyt ve Francii bylo klíčové, že právě tam měl mimořádně dobré vztahy s představiteli katolické církve. Tím se dařilo přispět k vytváření Československého Národního výboru, který se posléze stal reprezentantem exilových československých politiků. Tady působil jako úřadující místopředseda.

Exilový premiér 

Po obsazení Francie nacisty musel Šrámek opět utíkat. Ve Velké Británii se stal předsedou exilových vlád. Prezident Edvard Beneš tehdy řekl: „Učinil jsem Šrámka ministerským předsedou s úmyslem působit na Angličany a západní svět. (…) Já jsem pro ně rudé sukno. A tak jsem posunul do popředí Šrámka jako sukno černé.“

Čtěte také

Vždy roztříštěný československý exil? Unikátní setkání ve Frankenu ukázalo, že to tak být nemuselo

S Benešovými slovy souhlasí i historik Pehr a dodává: „Ten výrok je naprosto výstižný a přesný. Už v Paříži, když se rozhodovalo o vytvoření Národního výboru, tak bylo stanoveno, že formálně bude předsedou Edvard Beneš a výkonným místopředsedou Jan Šrámek. Beneš byl totiž pro řadu politiků nepřijatelný, kdežto Šrámek byl kompromisem.“

Nejen řízení exilové vlády, ale také snaha o navázání diplomatických vztahů s Vatikánem, to byly hlavní úkoly pro Monsignore Jana Šrámka. K tomu samozřejmě dál působil jako kněz a celebroval bohoslužby pro krajany, věnoval se charitě a rovněž vystupoval v proslulém rozhlasovém vysílání Volá Londýn.

Válka se chýlila ke svému konci a exilová vláda připravovala, jak bude vypadat správa věcí veřejných v obnoveném Československu. Napsal o tom další z exilových politiků Jan Stránský (v dopise Františku Hálovi v říjnu 1944):

„Šrámek má teď mnoho práce, daleko více než za Vašich dob. Vláda teď, zvlášť v poslední době, pracovala skutečně rekordním tempem a vyráběla všelijaké dekrety a opatření jako na běžícím pásu…je obdivuhodné, jak to dobře snáší: čím víc se toho děje, tím je čilejší.“

Převrat a život pod dohledem

Návrat do Československa byl pro Šrámka jistě radostným, lidová strana byla pod jeho vedením obnovena a stala se součástí Národní fronty. Zároveň to byla jediná nesocialistická strana, která se postupně dostávala do čím dál složitější pozice. Možná snaha o udržení „kompromisu“, možná obava, že by „nebyli u toho“, jak častokráte říkával sám Šrámek, a to v rámci nejrůznějších politických vyjednávání. Až se mohlo zdát, že důležitější bylo „být u toho“ než obsah a důsledky.

Čtěte také

Košický vládní program nepřinesl rozvoj. Bez něj by nebyl únor 1948, nebo by byl jiný, míní Lipovská

Komunistický převrat v únoru 1948 ale zásadním způsobem změnil politickou mapu. Stejně jako osudy lidí. Janu Šrámkovi se už nepodařilo utéct na Západ a čekala ho několikaletá internace pod dohledem estébáků. Dokonce zemřel pod jménem někoho cizího. Po dlouhá desetiletí se pak o tomto významném a výrazném politikovi 20. století, nesmělo mluvit vůbec.

Na otázku, jestli Jan Šrámek sehrál důležitou úlohu v době 2. světové války v exilu, odpovídá historik Michal Pehr: „Za mě jednoznačná odpověď: sehrál. V případě Francie a francouzského uznání našeho odboje. Pak také při budování jednotného odboje ve Velké Británii.“     

Celý pořad Ivany Chmel Denčevové si poslechněte v audiozáznamu.