Ivan Hoffman: Snášení zobákem

Letos si řekl o čtyři stovky za pytel jeden. Nakoupili jsme tedy pšenice polovinu a vzhledem k tomu snášení zobákem dojde i k redukci hejna na polovinu. Slepicím jsme to ještě neřekli, není dobré je stresovat. Navíc, co takového bychom jim mohli říct? Že se mají uskromnit a vzít si svetr? Riskovat na dvorku demonstraci? Takhle to nefunguje.

Máme mimochodem i přísloví, že ani kuře zadarmo nehrabe, kterým naznačujeme, že ani člověku není přirozené uskromňování a svetr, neboť stejně jako ty slepice snášíme zobákem.

Čtěte také

Ivan Hoffman: Umění protestu

Ano, mohl bych slepicím říct, že místní zemědělec má drahou naftu a že by byl hloupý, kdyby pšenici prodával pod cenu, neboť stejně jako kuře nehrabe zadarmo. Anebo přiznat, že už na penzi nejsme ti velkorysí sponzoři, na jaké byly zvyklé, a toho zrna, o které se s nimi dělíme, že bude už jenom ubývat.

Z kuřat, která se vylíhla zjara, byla polovina kohoutů. O jejich hladové krky se teď hejno zmenšilo způsobem, kterým nebudu děsit citlivého posluchače, který chodí milovat živá zvířata do ZOO.

U letošních slepic vyčkáme, zda začnou snášet před zimou, a pokud nezačnou, zachrání tím život slepicím starším, které nesou, ale už to není žádná sláva. Slepice si zkrátka musí zrno zasloužit. Žije v režimu „něco za něco“, ve kterém není prostor pro nenahraditelnost. I když našim slepicím poskytujeme na zahradě pobyt „all inclusive“, je pouze otázkou času, kdy skončí v polévce.

Zmíním do třetice ještě jedno rčení: Chceš-li do dížky, musíš dát do držky. Podle toho, co píše na svém blogu Vidlák, se s chovem slepic u nás pomalu končí, neboť brzy nebude co dát zvířatům do držky. Čeština ovšem někdy kouzlem nechtěného v jedné větě nabízí jak problém, tak i jeho řešení. Chceš-li do dížky, musíš dát do držky. A nejeden zoufalý zemědělec přemýšlí: Komu nejlépe?

Autor je komentátor Deníku