Ivan Binar: Naši hřivnáči
Vyprávěl jsem Heleně o hřivnáčích. Žijí, uličníci, v naší ulici, jako by se nechumelilo, nic si nedělají z rachotících popelářů ani z policejní houkačky.
Obsadili už celé město a přitom je hřivnáč divoký pták, lovná zvěř. Hanzák považuje lov na tyto holuby za velmi půvabný, nejraději po nich střílí z malorážky, prý je to mnohem sportovnější, než kdyby na ně vzal brokovnici.
Čtěte také
Zalíbila se jim hruška proti našemu oknu. Pan hřivnáč přinášel vhodné klacíky a paní hřivnáčová z nich splétala rozdrbané, řídké hnízdo. Když bylo hotovo, uvelebil se v tom halabala příbytku jeden z dvojice a už nevytáhl paty. Ten druhý pro ni sháněl potravu.
Po pár dnech se cosi pokazilo, našel jsem pod hnízdem prázdnou skořápku – tragická událost. Přesto však paní hřivnáčová dál seděla na hnízdě a pan hřivnáč se pilně staral o zásobování.
Ve třetím týdnu se dalo tušit, že je v hnízdě holátko – takže vejce byla dvě a jedno se zachránilo. Sláva, sláva, sláva!
Síla přírody
Dnes už je to cvalík opeřený, už se sám pouští do světa. Ještě nemá jako páni rodičové bílé skvrny na krku, ještě je krmen ze zobáku do zobáku, ale už se pilně cvičí v letu, už je mu rodné hnízdo malé.
Čtěte také
„Taky mám podobný příběh s hřivnáči,“ řekla Helena, „jenže s trochu jiným koncem. Odehrávalo se to na javoru pod našimi okny téměř stejně až do okamžiku, kdy byl i můj cvalík zralý pro kurs létání. Našla jsem ho na chodníku bez hlavy; seděla na něm straka a tahala mu z bříška útroby.“
K takovým tragédiím v přírodě docházívá neustále, patří do přirozeného řádu věcí. Tak to je a tak to funguje. Ostatně holoubátko bývá potravou i pro člověka. A pak, hřivnáči mají snůšku po dvou vejcích třikrát do roka. To by bylo, aby jich za ten rok nepřibylo. Můj mladík už dokáže vyletět na pouliční lampu a zase zpátky k hnízdu ve větvích. Síla přírody převyšuje všeliký rozum lidský.
Vytanul mi na mysli jiný pták – kur domácí. Krotká, užitečná, nenáročná, nenahraditelná slepice; žije s námi a také nás živí už několik tisíciletí. U babičky na dvorku se měly dobře.
Zle je na tom bytost zbavená pohybu, zotročená, uvězněná v kleci jen proto, aby vejce byla o pár grošíků levnější. Při pohledu na záběry ubohých tvorů v těsných klíckách velkokapacitních chovů se mi dělá mdlo.
Místo vajíček na hniličku bude k snídani ovesná kaše.
Autor je spisovatel
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
