Ivan Binar: Dürerova tráva
Máme doma v knihovně opřenou o Pražské pověsti Popelky Biliánové a román Trumana Capoteho Chladnokrevně pohlednici z Bruselu od Monique, vlámské přítelkyně mojí ženy.
Není na ní bruselské Velké náměstí s radnicí, ani královský palác, Čurající chlapeček nebo Atomium, nýbrž tráva.
Čtěte také
Kousek obyčejné louky z myší perspektivy: rostliny čeledi lipnicovitých, řebříček, pampelišky – zrovna se chystají rozkvést na pozadí kusu nebe před deštěm.
Je to reprodukce akvarelu Trs trávy z roku 1503 od Albrechta Dürera, momentální stav Evropy, stav světa na ploše 41 krát 31,5 centimetru, zaznamenaný před půl tisíciletím.
Ve stejné trávě jsem se před půl stoletím povaloval u dědečka na zahradě, než ji zblajzla kráva Stračena a se stejnou trávou si dnes nevím rady na své zahradě. Krávu nemám a žádný soused trávu nechce ani pro králíky.
Zůstaneme takoví, jací jsme byli předtím?
Zrovna tak jako tenkrát, před pěti sty lety, vypadá i dneska zajíc, pes a kůň, holub hřivnáč nebo sýkorka, také vrána krákoravá stejně krákorá. Ani člověk se ve své podstatě nezměnil, jenom se jinak obléká, věší si na sebe jiné věci, jinak se češe – tak úžasné lokny, jaké má Albrecht Dürer na slavném autoportrétu, nedokázal u nás ani ve sladkých 60. letech žádný mánička.
Čtěte také
To však na podstatě pranic nemění. Jsme stejně vybaveni, jako byl Ötzi, muž z ledu, před pěti tisíci lety v době měděné. Také on by se snadno naučil řídit auto, zapínat televizi a vyprávět si s chytrým telefonem. Mozek na to měl vyvinutý stejně jako my. A kdoví co by nám ještě ukázal.
V těchto dnech, týdnech, měsících – nás navštívila nakažlivá choroba, šíří se po celé zemi. Bojíme se jí, činíme opatření, bojujeme s pandemií. Určitě ji porazíme, choroba odezní, stáhne se zpátky do temné říše netopýrů.
A co my? Zůstaneme takoví, jací jsme byli předtím? Možná by se měl změnit náš pohled na hodnoty, které nám poskytuje naše planeta, které nám umožňují šťastný život a které trvají. Jsou neokázalé a zdají se nám samozřejmé, vůbec o nich neuvažujeme, bereme si je, aniž bychom si toho všimli.
Možná je ten virus přece jen k něčemu dobrý. Třeba si pod jeho tíží všimneme, jakých neplech se svou kořistnickou chamtivostí dopouštíme na přírodě. Snad nám dojde, že všude kolem nás kupodivu roste tráva. Vždyť co bychom si bez ní počali…
Autor je spisovatel
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
