Iva Pekárková: Když Polák buší do Poláka
Žila jsem v New Yorku ještě v dobách, kdy se tam hodně řešila „black-on-black violence“ – násilí, které páchají černoši na černoších.
Vlastně neřešila. V novinách se často psalo, že „black-on-black violence“ je na vzestupu a že je to ostuda. V praxi však panoval názor, že nemá cenu plýtvat prostředky na pokusy o řešení problému, který se většiny obyvatel (tedy, v případě New Yorku, bělošské menšiny) nijak zvlášť nedotýká.
Čtěte také
Tento názor tehdy zastávala i spousta černochů, ač ho vyjadřovali drsnějšími slovy. Rozbitými čelistmi, nefatálními bodnými ranami, dokonce ani rozstřílenými koleny se policie nijak zvlášť nezabývala, pokud se to odehrálo v Harlemu, v Jižním Bronxu nebo v brooklynské čtvrti Bedford-Stuyvesant. Ostatně jí to často nikdo nenahlásil.
Vraždy či „zabití ve stylu popravy“, třeba střelou do hlavy tlumenou polštářem, policie obvykle zaznamenala, ale pokud nebylo řešení nasnadě, velké prostředky na vyšetřování nevynakládala. I já osobně jsem slyšela několik bělošských policajtů utrousit: „Tak ať se navzájem postřílej. Bude míň kriminálníků.“
Trvalo dobře 20 let, než se situace vylepšila. Black-on-black violence se dnes v New Yorku vyšetřuje (skoro) tak důkladně jako každá jiná. Taky jako zázrakem zmizela nejnebezpečnější černošská ghetta a z drsného New Yorku se stal slabý odvárek a „město přátelské k rodinným hodnotám, bezpečné pro turisty“. Aspoň to tak stojí v turistických prospektech.
Ale ne, nebudu tady lkát nad tím, že mi můj milovaný gangsterský New York nenávratně zmizel v propadlišti času. To ne.
Dnes už nepřijedou
Čtěte také
Chci se jen zmínit o tom, že se v posledních pár letech podobný fenomén objevil i v Anglii.
Nejde tu ale o černochy. Policie čím dál častěji odmítá řešit případy, které bychom mohli překřtít na „Pole-on-Pole violence“, tedy případy, kdy se nepohodnou dva poměrně čerství přistěhovalci z východnějších částí Evropské unie.
Bývaly doby, kdy jsem tlumočila u případů, kdy jeden Čech či Slovák obvinil krajana, třeba že mu ukradl mobil, a padlo pár ran pěstí. Dnes se to už neděje. Je čím dál těžší přesvědčit policii, aby vás přijela zachránit, pokud máte jen trošku přízvuk a navíc voláte ze sdíleného domu.
Když mě před rokem chtěl zabít soused – paranoidní schizofrenik s papíry na hlavu, kterému nájem platí sociálka –, dispečer na tísňové lince mi slíbil, že policie přijede do půl hodiny, ale místo toho mi za půldruhé hodiny volal policista, aby se zeptal, jestli už jsem v bezpečí. Když jsem řekla, že ano, dál už to neřešili. Podobných případů znám spoustu.
Možná je to tím, že konzervativní vláda zavírá policejní stanice a snižuje počet policistů, takže oni teď vážně nevědí, kam dřív skočit. Ale myslím, že za tím stojí i něco jiného: zřejmě je nás „Poláků“ v Anglii příliš mnoho a příliš často se mezi sebou škorpíme v nějaké nesrozumitelné řeči. A původních obyvatel se to nijak zvlášť nedotýká.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
