Iva Pekárková: Když mi nedají spropitné
Na nízké cihlové zídce v zapadlé uličce v naší čtvrti seděli dva chlapíci středního věku, značně tělnatí. Vedle nich na chodníku napůl stály, napůl ležely dvě malé motorky, na jakých jezdívají rozvážeči pokrmů.
Čtěte také
Ty velké hranaté bedny, které bývají k těmhle motorkám přidělané, byly otevřené, hoši z nich vytáhli šest nebo osm krabic s čínským jídlem a rozložili si je na zídce. Opatrně nadzdvihli alobal na každé z nich, zarejdili v ní prsty a vložili si do pusy tu pár čínských nudlí, tu krevetu, tu kus hovězího s brokolicí.
Trochu zděšeně na mě pohlédli, když si všimli, že jsem zaregistrovala jejich počínání, a začali zdvižený alobal připlácávat zpátky a uhlazovat ho.
Čtěte také
Pár dní nato jsem tu samou dvojku uviděla zas. V jiné zapadlé uličce, v jinou denní dobu, ale s těmi samými motorkami a stejným apetýtem. Tentokrát mi věnovali hodně zděšený pohled. Možná si mě pamatovali a usoudili, že je špehuju.
„Poslyšte, slečno,“ zavolal na mě jeden, zatímco ho druhý tahal za loket a dloubal do boku ve snaze ho umlčet. „My nic špatnýho neděláme!“
„Já přece neřekla, že děláte něco špatnýho,“ poznamenala jsem a šla jsem dál.
Ten džob už není jako kdysi
„Oni nás k tomu přinutili!“ ozvalo se za mnou. „Přinutili nás!“
A pak mi chlapec vysvětlil, že svět je plný zločinců, bláznů a držgrešlí, kteří bez mrknutí oka vydají za večeři třicet nebo čtyřicet liber, ale nešťastníkovi, který mu ji doveze, nedají ani penny.
Čtěte také
Jo, bývávalo, pokračoval, zatímco ho kolega štípal do lokte a dupal mu na nohu, bývávalo, že si kunčofti po telefonu objednali jídlo, a když jsme jim ho dovezli, zaplatili hezky v cashi. Málokdy si nechali vrátit drobné do desetníku. Ale teď si objednají jídlo po netu, hned za něj zaplatí kartou… a vůbec je nenapadne hledat libru nebo dvě v hotovosti na dýško.
„A tak si spropitné bereme sami,“ svěřil se. „Z každýho jídla užereme. Ne moc, tak deset až patnáct procent, co nám po právu náleží. No ne snad?“
Chlapíkův kolega se tvářil, jako že by mě nejradši vzal po hlavě železnou tyčí, aby mi způsobil amnézii a já to na ně nemohla prásknout. Pokývla jsem co nejchápavěji a dekovala jsem se.
Zkrátka: kdyby se vám zazdálo, že pokrmu, který vám rozvážeči donesou do domu, deset nebo patnáct procent schází, není vyloučené, že za to můžou bankovní kartičky.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
