Iva Pekárková: Nemůže být každý Australan
Vrátila jsem se od protinožců nadšená ze dvou roadtripů – jednoho po Západní Austrálii, druhého po Novém Jižním Walesu, nečekaně nalezených nových přátelství, stromatolitů vytvořených nejstaršími organismy na naší planetě – tři a půl miliardy let starými cyanobakteriemi -, které jsou k vidění jen na pár místech na Zemi.
Čtěte také
A taky z toho, že mi kámoši nekecali: v Austrálii se skutečně můžete dát kdykoli a kdekoli do řeči s kýmkoli – a není z toho trapas. Ani náhodou. Lidé všech věků i pohlaví si s vámi moc mile pokecají a buď ze setkání s vámi mají skutečně velkou radost, anebo to aspoň skvěle hrají. Je to nesmírně příjemné.
Podle některých pozorovatelů většina Australanů žije a dýchá jen proto, aby mohla své bližní zachraňovat. Něco na tom bude. Stačí zastavit u krajnice a něco si fotit, a kolemjedoucí hned začnou zpomalovat, vyklánět se z okýnek a ptát se, jestli je všechno v pořádku. Pokud zachránit nepotřebujete, odjedou zklamaně, ale se statečným úsměvem.
Ale popovídat si? Tím vás nezachrání a ani si to nemyslí. Prostě si pokecáte a obě strany to potěší.
Čtěte také
Jasně, některým krajanům, kteří dlouhodobě žijí v Austrálii, připadají Australané trochu povrchní. Přátelští, to ano, ale jejich přátelství prý nejsou tak hluboká, jak jsme my Češi zvyklí. To neposoudím, tak dlouho jsem v Austrálii nebyla. Nabyla jsem ale přesvědčení, že australské přátelské chování vůči neznámým lidem jde hlouběji než typické americké „How are you?“.
A doma jste pak za pitomce
Čtěte také
Proč to tak je, to nikdo neví. Australané žertují: „To bude tím, že my jsme potomci zločinců a vyvrhelů. To je mnohem lepší genetický matroš než být potomek náboženských fanatiků, co přesídlili do Ameriky.“
Na roztomilé chování Australanů si snadno zvyknete. Problém nastane, když se vrátíte domů. To pak máte tendenci usmívat se na lidi na ulici, oslovovat docela neznámé ženy i muže a divit se, když jen cosi zamručí, vykviknou a utečou nebo si uplivnou.
Jedné české kámošce stačilo vyprávění o přátelských Australanech, a začalo ji rozčilovat, že její manžel při náhodných setkáních zásadně nezdraví její kolegyně a kolegy – „vždyť je skoro nezná, tak co by je zdravil, že jo.“ Jsou spolu třicet let, kámoška ví, že nemá cenu manžela předělávat. Jen občas tiše povzdechne: „No jo, každý nemůže být Australan.“ A šetří na cestu přes půl glóbusu.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
