Iva Pekárková: Dokážete je nesbírat?
My Češi patříme k mykofilním národům, možná dokonce nejmykofilnějším. V některých zemích lidé sbírají dva nebo tři druhy hub, považované za lahůdku, ostatní houby je nezajímají. Američané opovržlivě projdou kolem hříbku, lišky či bedly vysoké, aby se lačně vrhli na muchomůrku červenou a ničili si jejím požíváním játra.
Západoafričané, ač vesměs mykofobní, s nadšením vláčejí domů plodnice vynikající Termitomyces titanicus, jejíž klobouk může mít i metr v průměru. My Češi většinou sbíráme všechno.
Čtěte také
Nejen všemožné jedlé a chutné druhy (s občasnou příměsí druhů smrtelně jedovatých), sbíráme taky úplně všechny plodnice té či oné houby, které najdeme. Jejich naleziště tím pravděpodobně nezničíme. Už nějakou dobu se ví, že není snadné houby sprovodit ze světa pouhým sbíráním.
Ani muchomůrku císařskou, považovanou za velkou lahůdku už na dvoře římských císařů, zřejmě nevyhubili naši předkové někdy na přelomu 19. a 20. století vytrvalým sběrem, i když jsme si to jeden čas mysleli.
Čtěte také
Za jejím ústupem byly podle dnešních ekologů spíš změny prostředí než nenažraní gentlemani ve fraku, kteří je hůlčičkou vyhrabali z hlíny.
Své cti dbalí mykologové plodnice vzácných hub zásadně nevysbírají. Určí je pokud možno na místě, všechno zdokumentují a vezmou si jen jeden exemplář, aby z něj mohli v laboratoři izolovat DNA. Je spousta věcí, které dodnes o houbách nevíme. Nechceme-li jim ublížit, je lepší je nechat na pokoji.
Sbírám je, ale nevím, co s nimi
Výlet do lesa s mou – jinak normální – kamarádkou ve mně zanechal hluboký dojem. V horské smrčině rostlo asi tak tisíc růžovek. Růžovky se nedají sušit a v naší chajdě nebyla elektřina, takže jsme je nemohly ani zamrazit.
Mohly jsme využít nanejvýš pár kousků. Přesto nebyla Blanka ochotná nechat stát v lese jedinou růžovku. Dloubala do jehličí, aby našla ty nejmenší. S nadšením sklízela ty vzrostlé a „zachraňovala“ prastaré, poněkud ohnilé exempláře. Nebylo možné jí to vymluvit.
Čtěte také
Košík nám nestačil, pochopitelně, a tak si Blanka svlékla bundu i svetr a do improvizovaných ranců cpala další a další houby. Dovlekla k chajdě patnáct nebo dvacet kilo růžovek, a to ji tak vysílilo, že na ně ztratila chuť.
Houbová břečka promíchaná s jehličím skutečně ke konzumaci nesváděla. Zbytky nešťastných růžovek jsem dva dny nato odnesla zpátky do lesa. Aspoň že jsem biomasu mohla vrátit do přírody. V městském prostředí to leckdy nejde.
Někteří sběrači na rozdíl od Blanky trvají na tom, že když už si houby donesli domů, musejí je všechny sníst, i když už nevypadají apetýtlich. Lidé, kteří odmítají pozřít list salátu mírně ožraný od slimáka, krájejí do smaženice houby plesnivé a napůl shnilé. A samozřejmě ožrané od slimáka.
Tak vznikají fámy, že existují nerozpoznatelné jedovaté varianty klasických jedlých hub: plísně na nich způsobují lidem zdravotní potíže.
Nechci se chválit, ale naučila jsem se skvělou věc. Pokaždé když uvidím v lese nějakou houbu, zeptám se sama sebe, jestli na ni mám chuť. Když se mi sbíhají sliny a v hlavě mi rotují kulinářské recepty, seberu ji. Když ne, nechám ji stát.
Tak se mi podařilo sebrat čtyři – ano, čtyři – nádherné bedly vysoké v Richmondském parku, kde byly bedel stovky. Měli jsme z toho dobré bedly osmažené na kmíně, dobrou bedlovou polívku a dobrý pocit.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
