Alena Scheinostová: Na houby
Uprostřed letošní žhavé sezony vypustil jistý známý ekonom bublinu o tom, zda nedojde na zpoplatnění sběru lesních hub. Nestrhla se přímo mela, ale na titulky v bulváru to na chvíli vystačilo a internetové diskuse byly také poměrně čilé.
Není divu, jednak ty věty zazněly do situace, kdy strmě rostoucí výdaje před leckoho kladou perspektivu lovu a sběru jako poslední dostupné obživy, jednak se dotýkají něčeho, co pojímáme jako součást naší kulturní identity. A na tu se nesahá.
Čtěte také
Myšlenka daně z nasbíraných hub není nijak nová. I bez googlení si vybavuji, jak ji přibližně před deseti lety vypustil v podobě žertovné mystifikace jeden z bloggerů iDnesu a kolik znepokojených čtenářů mu na to skočilo. V okurkové sezoně se pak tu a tam vrací, přinejmenším v podobě srovnání, kolik okolních států sběr hub a lesních plodů tak či onak omezuje či zpoplatňuje.
Máme tu německý a francouzský model, který pro objem sesbíraných plodnic stanovuje množstevní strop, model belgický, který sběr povoluje jen na určitých místech, anebo model chorvatský, který vyžaduje od houbařů speciální povolení, v podstatě suchozemskou obdobu rybářského lístku. V praxi pak na vás návštěvy z těchto zemí koukají dosti vyjeveně, když v jejich společnosti jen tak seberete kde co, o co na procházce v lese zavadíte.
Znalost, sběr a zpracování
Periodicky se potom objevují seriózní průzkumy, kolik tisíců tun hub Češi ten a ten rok sesbírali, v průměru to bývá okolo deseti kilogramů na domácnost. Zaujmou impozantní přepočty na koruny v miliardách ročně. A tyto průzkumy také nabízejí částečnou odpověď, proč by případná daň z houbaření mohla otřást systémem možná důrazněji než dejme tomu spotřební daň na naftu nebo uprchlické kvóty.
Čtěte také
Odhalují, že za vášnivé houbaře se považuje jen o málo méně než polovina z nás. Pro celou polovinu pak patří houbaření k oblíbeným aktivitám na dovolené a příležitostně se mu věnujeme ve všech ročních obdobích.
Houbaření – svobodné potulování s košíkem a nožem po lese – tvoří pro Čechy nejpozději od dob otce a syna Smotlachových hodnotu stejně posvátnou, jako je tuzemské chalupaření nebo prakticky neomezené výletování po krajině. Vláda, která by se odvážila zatížit tuto samozřejmou svobodu daní, by se mohla záhy loučit s úřadem.
Snadno si představím politickou stranu „Houbaření si vzít nenecháme“, „Houby Čechům“ nebo tak nějak podobně, která by v následujících volbách utrhla většinu. Nejspíš bych ji také volila. A kdyby úředníky Evropské unie kdy třeba jen ve snu napadlo houbaření plošně zregulovat, byl by tu czexit na to tata.
Ale teď zase vážněji: dokážu si představit, že se česká houbařská kultura – znalost, sběr a kulinářské zpracování hub – jednou dostane na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO, podobně jako o zápis usiluje tuzemská kultura pivní. Být státem, aktivně se o to zasadím. Ne jenom pro tu prestiž, ale i pro to, co tu houbaření pro nezanedbatelných pár milionů znamená: svobodu, pohyb, znalost přírody i osvojení kuchyňských postupů, z nichž mnohé sahají do minulosti podstatně hlouběji než jakákoli aktuální vláda.
Autorka je redaktorka Katolického týdeníku
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
