Alena Scheinostová: Co je vidět ve tmě
„Pojď se ještě projít,“ povídá muž, když dohořel oheň, na kterém jsme si cosi opékali, a začala padat tma. Proč ne, léto se hlásí a už ani tady na Šumavě nejsou večery tak strašně studené. A tak vyrazíme.
Až 83 procent světové populace žije dnes pod oblohou znečištěnou světelným smogem, odhadují vědci. Naopak Šumava, zvlášť její odlehlé kouty, patří v měřítkách České republiky k místům, kde je noční nebe nejčernější, protože sem světla sídel nedoléhají: skoro nebo vůbec.
Čtěte také
Přímo v naší obci před nedávnem vyměnili i pouliční osvětlení za takové, které méně svítí do oblak a víc na zem, a dokonce přestali s nasvěcováním kostela, jakkoli je krásný, takže se vyspí nejen sousedi na faře, ale i zvířena v bližším okolí.
Na noční procházku si tak radši bereme baterky, ale na ty pak ani nedojde. Užíváme si, že cesta potmě vypadá úplně jinak než ve dne. Možná se i maloulinko bojíme, jen tak příjemně, jako když nám na dětském táboře poprvé svěřili noční hlídku. V tom tmavém hrbolu na kraji louky vidíme do poslední chvíle pařez, než těsně před námi povyskočí a dá se vyplašeně na úprk; a v té oblině opodál naopak srnu, dokud se nepřiblížíme natolik, že rozeznáme balík sena.
Zvěřinec našeho nevědomí
Popadané větve vypadají jako hadi, potrhaná guma z kdovíjakého zemědělského stroje přímo jako anakonda – a kdy jindy než takhle potmě potkáte na Šumavě anakondu?! Zato skutečné zmije si všimneme až málem při došlapu: už i ta sklepala zimní ztuhlost a teď spěchá někam zahnat hlad.
Čtěte také
Noční svět plný překvapení má hodně společného se strašidly pod postelí z dětských let. Tehdy to nakonec byl pohozený svetr, zapadlý plyšový medvěd anebo prostě nic, protože si do tmavých koutů naše předškolní mysl projikovala tajemství a strachy, které posbírala během dne a nestačila je zpracovat.
Mrazení z „bubáka“ se mísilo s nadějí, že tam navzdory střízlivému ujišťování rodičů strašidlo přece jenom je; že existuje a provede nás z našeho denního světa do prostoru, kde to chodí jinak, nezávisle na obvyklých zákonitostech – jako za zrcadlem, ve skříni do Narnie nebo ve studni u paní Holle. A že tam najdeme řešení toho, s čím si v běžných souřadnicích nevíme rady.
Všelijaké více či méně duchovní iniciativy – a že je jich i u nás požehnaně – které dnes nabízejí meditační a ozdravné pobyty ve tmě, vlastně jen nahrazují tuto zkušenost, kterou obyvatel západního světa naposledy udělal jako malý, a možná ani to ne. Našly by odezvu a odbytiště, kdyby se den a noc, světlo a tma střídaly přirozeně a naplno?
Jak tak klopýtáme potemnělou vesnicí zpátky k našemu elektrifikovanému domu, představuju si erbenovskou „tmu jako v hrobě, kdy mráz v okna duje“ a ve které žijí hejkalové, divocí honci a víly, stejně jako srny a anakondy: celý ten zvěřinec našeho nevědomí.
Třeba nás možnost kdykoli a kdekoli si rozsvítit zbavuje nejen vyladěných biorytmů či hormonální rovnováhy, ale i příležitosti nechat mysl, aby se rozběhla po ztemnělých stezkách „za zrcadlo“ a tam si podle zákonů tmy, kde je všechno možné, přerovnala, co právě potřebuje.
Autorka je redaktora Katolického týdeníku
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
