Homo erectus běžel bez vody za lovnou zvěří i přes 5 hodin. Umí to i domorodí lovci z Kalahari

Ilustrační foto
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ilustrační foto

Pro přežití člověka vzpřímeného ve starších čtvrtohorách byl zřejmě klíčovou dovedností vytrvalostní běh za kořistí. Umožnil, aby se náš dávný příbuzný dostal k masu.

Vědci ze Spojených států tento způsob lovu, při kterém se člověk snaží zvíře uštvat dlouhým během, zkoušeli na domorodých běžcích v poušti Kalahari. Čeští badatelé pak na matematických modelech doložili, že bez vody lovec vydrží stíhat zvíře něco přes pět hodin.

Antropologové jsou přesvědčeni, že podobně jako dnešní obyvatelé pouště Kalahari mohl už ve starších čtvrtohorách získávat obživu Homo erectus „Potřebovali jsme zjistit, jak se lidé chovají v různých teplotách a v různých částech dne,“ ilustruje metodiku vědců spoluautor studie, antropolog Vladimír Sládek. Domorodci z Kalahari v běhu za kořistí uspěli.

Pohyb po dvou

Pro člověka ve čtvrtohorách byla podle vědců kořistí velká stádní zvířata, antilopy nebo gazely. Čím větší zvíře, tím lépe pro lovce, lépe se najedl. Ze studie zveřejněné v časopise Journal of Human Evolution ale překvapivě plyne také to, že lov velkých zvířat je technicky jednodušší. „Čím větší kořist byla, tím lépe to dokázali,“ podotýká antropolog.

Etolog a evoluční psycholog Marek Špinka připomíná, že člověk mohl být v uštvání kořisti úspěšný i proto, že se pohybuje po dvou nohách: „Když slunce stojí hodně vysoko, sluneční záření vám předává spoustu tepla, to se ale týká mnohem menší části těla než u čtyřnohých zvířat,“ říká.

Při lovu zvířete uštváním podle něj člověk zrychluje a zpomaluje. „Nutil zvíře do pohybu, uprchlo a schovalo se, což byl pro něj pohyb, který byl neefektivní, a tak po 2 – 5 hodinách padlo vyčerpáním,“ vysvětluje etolog. Právě tak mohl při honu za masem slavit úspěchy i Homo erectus.

Dva litry na hodinu

Antropolog Vladimír Sládek poukazuje na to, že při vytrvalostním běhu za kořistí člověk nemá tolik problém s vodou, větší problém je, že tak dlouhý běh neuchladíme. Pro člověka ze čtvrtohor se každopádně vytrvalostní běh za kořistí stal pravidlem. Homo erectus tak dokázal uběhnout za zvířetem desítky kilometrů. 

„Z té studie vyplývá, že člověk ztrácí tak dva litry na hodinu, maximálně může ztratit 8 – 10 litrů,“ dodává Špinka. S tím, jak jsme se vznikem rodu Homo přešli z volné sběračské obživy na lovecký běh, se nám podle Sládka změnila stavba řady částí těla.

„Na kostře máme několik desítek míst, to není jen pata, ale celý pružinový systém, jak přenášíme tlak,“ říká antropolog. Důsledky vytrvalostního lovu podle něj dodnes cítíme při chůzi po asfaltu, kdy mnohdy cítíme bolesti kolen, kyčlí nebo páteře.

Maso a mozek

To, že běh se stal v době vzniku rodu Homo normou, podle antropologa dokládá řada kosterních nálezů, včetně téměř kompletní kostry teenagera s novými tělesnými proporcemi. Za pozornost podle něj stojí i nález z východní Afriky, založený na otiscích chodidel sběračsko-lovecké skupiny z doby před 40 tisíc lety.

„V té tlupě byly ženy, děti i starci. Muži někde lovili, ale celá ta skupina se pohybovala během,“ říká Sládek. Dodává, že s kolegy to testovali na různých modelech a došli k závěru, že chůze je pro člověka energeticky náročnější než běh.

Antropolog poukazuje ještě na další, zato klíčový aspekt přechodu na vytrvalostní běh za zvířaty v době vzniku rodu Homo: „Mozek se musel něčím uživit a to bylo maso,“ upozorňuje vědec. Příjem masa podle Vladimíra Sládka znamenal v evoluci radikální změnu, protože mozek je energeticky drahý orgán.

Poslechněte si celou Laboratoř, ve které antropolog Vladimír Sládek, etolog a evoluční psycholog Marek Špinka a herec a moderátor Petr Vacek debatují také o evoluční dani za naši výhru nad infekcemi a o několika kolébkách Homo sapiens v Africe.

Spustit audio

Související