Lidský hlas vznikl úpravou genů tváře a hrtanu. Celý příběh evoluce řeči ale ještě čeká na odhalení

26. září 2017
02775112.jpeg

Vědci z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě zjistili, jaké změny v aktivitě genů přispěly ke změně vzhledu tváře a hrtanu, abychom dokázali mluvit. Způsobily zatažení vyčnívající brady a zploštění tváře, hrtan se přestěhoval do krku, autoři studie ale předpokládají, že to vše musely provázet i změny v činnosti mozku. Nejen o tom diskutovali 9. září v Laboratoři biolog Jan Černý, chemik Petr Klusoň a herci Andrea Černá a Ondřej Kepka.

Badatelé porovnávali DNA dvou moderních lidí a čtyř dalších, kteří žili v rozmezí posledních padesáti tisíc let. Dále prozkoumali DNA šesti šimpanzů a dvou vymřelých homininů, neandrtálce a denisovana. Evoluci hlasového aparátu moderního člověka označili vědci za unikátní.

U moderních lidí se aktivita genů spojených s tvarem obličeje, vývojem hlasivek a hrtanu měnila dramaticky. Gen NFIX, klíčový pro protažení čelisti a vývoj hrtanu, byl u moderních lidí utlumený. Autoři studie se domnívají, že hlavně to umožnilo optimální uzpůsobení hlasového ústrojí pro lidskou řeč. Vertikální a horizontální složky hlasového ústrojí máme totiž stejně dlouhé.

Cílem vědců bylo zjistit, jaké geny byly během evoluce více či méně aktivní. To se pozná podle chemické změny zvané metylace. Geny, které mají přivázanou chemickou skupinu -CH3, bývají zapnuté, ostatní vypnuté. „Je to jako v knize, kde některé písmena mají háčky a čárky,“ přibližuje situaci biolog Jan Černý.

„Fascinující je, že se nám ty háčky a čárky zachovaly dodnes třeba 200 tisíc let,“ dodává Jan Černý. Evoluce podle něj se změnami „interpunkce“ pracuje víc než se změnou písmen a obor, který se tím zabývá, epigenetika, je momentálně velký hit. Uvedená studie, ač je důležitá, ale zatím neodkryla celý příběh evoluce řeči.

Rekonstrukce portrétu neandrtálce.jpg

„Schopnost mozku zpracovávat hlásky, které vyslovují jiní lidé, může být možná ještě důležitější než anatomické změny,“ uvedl Erik Trinkaus z Washingtonovy univerzity v St Louis. Odborník na komunikaci zvířat Adriano Lameira podotkl, že anatomie samotná nebrání primátům vydávat zvuky podobné samohláskám. Se studií z roku 2016 o tom, že by opice mohly vydávat zvuky podobné naší řeči, kdyby jim lépe pracoval mozek, ale někteří vědci polemizují.

Řeč homininů se během evoluce zřejmě zdokonalovala postupně. Je možné, že i naši dávní předkové, neandrtálci, mohli mluvit, ale ne tak dobře jako my. „Z tvaru ústního ústrojí se zdá, že jejich řeč nemohla být artikulovaná jako naše,“ říká biolog Jan Černý. Podle něj omezení různorodosti zvuků bylo zřejmě dost podstatné, byť připomíná, že třeba i orangutan dokáže napodobit zvuky připomínající lidská slova.

Také podle antropologa Philipa Liebermana, jehož vyjádření ocitoval časopis New Scientist, měli neandertálci a denisované, naši dávní bratranci, mozky schopné učení a složitého vyjadřování, ale jejich řeč nebyla tak srozumitelná jako naše. Lieberman míní, že to možná přispělo k jejich vymření.

  • Věda
  • Zpráva
  • antropologie
  • evoluce
  • člověk neandrtálský