Gestapák, který pomáhal Čechům? Adolf Kolínský podporoval ve vězení Fučíka i Eliáše

Následoval vznik „kast“, které souvisely s národností. Tou tzv. vyvolenou byla ta německá a Češi byli občany druhé kategorie. „Když se chtěli dostat do té první, tak se museli přihlásit k německé národnosti,“ vysvětluje host pořadu, historik Jaroslav Nečas. To učinil také Adolf Kolínský (1905–1973) v souvislosti se svým vstupem do gestapa.

Gestapo provozovalo také věznice a Kolínský se stal dozorcem ve věznici v Hradci Králové, což byla jeho profese i v období Československa. Tehdy byl ještě československým občanem české národnosti…Úvahy a spekulace, proč přijal německou národnost, jsou různé, povaha pramenů v tomto smyslu není jednoznačná.

Pomocník Fučíka i Eliáše

Starší generace si může dané jméno spojit se statečným dozorcem „Kolínem“ z Fučíkovy Reportáže psané na oprátce. Ostatně právě vězněný komunistický novinář Julius Fučík o něm napsal své manželce Gustě: „Nikdy nezapomeň člověku, který Ti je odevzdá, že mi umožnil nezemřít docela. Tužka a papír, který mi dal, mne vzrušují jako láska.“

To bylo období, kdy Adolf Kolínský sloužil v Praze v pankrácké věznici. Tam se setkal také s generálem Aloisem Eliášem, který tam čekal na popravu za svou účast v odboji. Tento bývalý premiér napsal Kolínskému také dobrozdání, ve kterém bylo uvedeno:

„Pan Adolf Kolínský, byl po čas mého věznění pro mne i pro mnohé jiné české vězně neobyčejně cennou podporou a pomáhal nám, jak mohl. Odměniti jsem se mu nemohl a prosím oplaťte mu vše to, co pro nás učinil. Je to dobrý člověk a srdcem náš. To potvrzuji jako člověk odsouzený k smrti po dobrém uvážení jeho zásluh.“ Jak prozíravé to od generála Eliáše bylo, ukázaly události po skončení války.

Generál Alois Eliáš na snímku z Atelieru Langhans|foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Gestapák hrdinou

Počáteční nedůvěru vězňů postupně Adolf Kolínský překonal a stal se jejich podporovatelem. „Ať se to týkalo vynášení vzkazů, nechával vězně mezi sebou mluvit na vycházkách (tím se mohli i domlouvat na výpovědích), nosil jim jídlo a kuřivo. Procházelo mu to zhruba rok a za trest byl z Pankráce přeložen do Kolína. Měl štěstí, že ho trestali pouze přeložením, ale pak byl zatčen, převezen do Malé pevnosti v Terezíně, kde byl až do října roku 1944,“ uvádí Jaroslav Nečas.  

Z obavy před trestem Kolínský z Terezína utíká a až do konce války se skrývá, dokonce spolupracoval s partyzány. S koncem války ale životní peripetie pro Adolfa Kolínského nekončí, stanul i před soudem a byl na seznamu hledaných válečných zločinců. Naštěstí mu pomohli bývalí političtí vězni, ale jeho život přesto jednoduchým nebyl.

Velmi chtěl získat osvědčení o svém odboji, což se mu ale nepodařilo a cítil se podle Nečase až do smrti nedoceněným. „Byla to velmi složitá osobnost, ale můžeme konstatovat, že pomáhal politickým vězňům. (…) Bylo to určitě z přesvědčení, protože této činnosti nezanechal, ani když mu hrozilo pronásledování a věznění. S žádným podobným člověkem jsem se sám nesetkal a svým způsobem byl určitě hrdinou,“ konstatuje historik.