Kulturou proti beznaději. I v pekle koncentračního tábora Ravensbrück bujel tajný kulturní život
Koncentrační tábory. Místa hrůz a utrpení, kde tisíce lidí přišly o život. Jejich snaha přežít byla všudypřítomná a možnosti, jak toho dosáhnout, byly různorodé. Jistým překvapením může být, že prostředkem k přežití byla i kultura.
Ravensbrück ležící 80 kilometrů na sever od Berlína byl největší nacistický koncentrační tábor pro ženy. Bylo v něm asi 2 200 žen z protektorátu, zahynulo jich zde asi 500. Ženy tu byly usmrcovány plynem, lékaři SS zde prováděli zakázané lékařské pokusy, vězeňkyně byly sterilizovány a čas od času popravovány.
Čtěte také
„Složení vězeňské společnosti v ženském koncentračním táboře Ravensbrück bylo velmi rozmanité. Byly v něm vězněny ženy (a děti) z více než 30 zemí. Kromě národnostního rozrůznění zde existovala i silná generační a také sociální diferenciace,“ uvádí historička Pavla Plachá.
„Na jedné straně tu byly internovány ženy z okraje společnosti, zlodějky a prostitutky, na straně druhé společenská elita. V důsledku perzekuční politiky, cílené na odboj a tzv. národní elitu okupovaných zemí včetně českých, mezi nimi byly také ženy vzdělané: žurnalistky, učitelky, političky i umělkyně,“ dodává Plachá.
Kulturní aktivity v lágru
A právě ženy z uměleckého prostředí byly hybatelkami toho, co nazýváme kulturními aktivitami. Zdánlivý protiklad, kultura v tak nekulturním prostředí? Nepředstavujme si ale tamní kulturu pohledem současného člověka. Umělecké i kulturní aktivity byly samozřejmě zakázány.
Přestože za porušení daných zákazů hrozily vězeňkyním tvrdé tresty, našlo se mnoho žen, které je nerespektovaly. Tajně se scházely a recitovaly básně, vyráběly si lístky s verši známých básníků, tančily, hrály divadlo.
Říkala jsem si v duchu: Může tohle tělo ještě tančit? Tahle strhaná tvář? To břicho nafouklé od hladu? Ty nohy plné vředů? Cítila jsem, že zatančit musím, i kdybych nakonec padla k zemi.
Nina Jirsíková, vězeňkyně
Jednou z vězeňkyň byla tanečnice, choreografka a kostýmní návrhářka, která před válkou patřila k významným osobnostem československého avantgardního divadla, Nina Jirsíková. V jejích vzpomínkách se můžeme dočíst, jak po téměř roce v koncentráku na Štědrý den poprvé získala sílu a odvahu tančit:
Čtěte také
„Říkala jsem si v duchu: Může tohle tělo ještě tančit? Tahle strhaná tvář? To břicho nafouklé od hladu? Ty nohy plné vředů? Cítila jsem, že zatančit musím, i kdybych nakonec padla k zemi. Bylo to tak zubožené publikum, z něhož jsem viděla hlavně oči a v nich pak touhu vidět nějakou naději na vysvobození. Stála jsem před nimi, sobě odporná, v lágrových hadrech a nohy v dřevácích jak přirostlé svou tíhou k zemi. A ta tíha ve mně a kolem mě byla prvním impulsem, abych začala tančit…“
Vysvětlení zcela zřejmé, „naděje na vysvobození“, právě to, aby „ženy dosáhly prostřednictvím kultury vědomé strategie přežití, se stala smyslem jejich existence v táboře,“ vysvětluje Pavla Plachá.
Divadlo i kresby
K dalším uměleckým aktivitám můžeme uvést básnickou tvorbu. Verše se vězeňkyně učily nazpaměť a po válce byly knižně vydány. K autorkám patřila například studentka architektury Věra Fialová, Anna Kvapilová nebo Františka Věra Sojková.
Herečka, autorka divadelních her, spisovatelka a rozhlasová dramaturgyně Milena Balcarová-Fischerová v koncentráku napsala grotesku O nás a po nás a povídky. Nina Jirsíková je autorkou kreseb s doprovodným textem nazvaných Žurnálek. Jde o rádoby módní kresby s patřičnou dávkou ironie a sarkasmu:
„Skličující obraz dohola ostříhaného ‚přírůstku‘ (tedy nově deportované vězeňkyně) v dlouhé pytlovité pruhované sukni s dřeváky na nohou. Následovala řada obrázků pro ‚náročnou‘ vězeňkyni. Zkrať pytel, samozřejmě tajně, neboť je to přísně zakázáno. Přitáhni ho těsněji k pasu, k čemuž poslouží pár zavíracích špendlíků, sehnaných, kde se dá. Malým krejčovským trikem dej vyniknouti prsům a hned budeš podle módy a ženské sebevědomí se ti zvýší.“
Kulturou proti beznaději
Pro doplnění, v jakém prostředí mohla vznikat ironie, verše, obrázky a drobné umělecké výrobky, si připomeňme svědectví žen, které přežily Ravensbrück. Ve vzpomínkách uvedly:
Čtěte také
„Museli byste vidět toto místo zaplněné ubohými bytostmi s oholenými hlavami, tak nepodobnými ženám. Jejich ruce, nohy a celé tělo – kosti potažené kůží, která je pokryta boláky ze špíny a hladu. Klopýtají v dřevácích po táborové ulici a z jejich očí lze vyčíst jen jedno: Mám hlad, dejte mi proboha najíst… Musili byste pocítit tu strašnou atmosféru, která visela ve vzduchu, atmosféru násilí, krutosti, sadismu a strachu.“
Není divu, že pro většinu vězněných žen bylo mimořádně obtížné udržet si zdravou mysl a nepropadnout beznaději. Právě v tom jim pomáhala kultura, jak vysvětluje Pavla Plachá: „Vězeňkyně v ní hledaly, a také nacházely, duchovní hodnoty, které spoluvytvářely jejich život před internací. Upínání se k vlastní národní kultuře jim pomáhalo vydržet každodenní lágrovou realitu.“
Celý pořad najdete v audiozáznamu.
Související
-
Ne všechny válečné zločiny byly potrestány. Velitel, který dal zastřelit americké letce, zmizel
Už během 2. světové války bylo zcela zřejmé, že zločiny proti lidskosti jsou tak hrozivé, že bude po jejím skončení zcela zásadní je pojmenovat, a také potrestat.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.