Leželi jsme ve světě mrtvých a přízraků. Od osvobození tábora Osvětim uplyne 75 let
Nacistický vyhlazovací a pracovní tábor Auschwitz (Osvětim) byl osvobozen 27. ledna 1945.
Termín osvobození je třeba vnímat jako ne zcela výstižný: sovětští vojáci, kteří toho dne na místo dorazili, našli poloprázdný lágr s několika tisíci podvyživenými, nemocnými a umírajícími lidmi.
Příslušníci SS (a Němci vůbec) o pár dní dříve utekli, ještě předtím vyhnali desítky tisíc vězňů na pochody smrti. Smyslem vyhlazovacího centra Auschwitz bylo vraždění: počet obětí, převážně Židů, je odhadován na 1,4 milionu. Většinu lidí, kteří se do Osvětimi dostali, už nikdo osvobodit nemohl. Příběhy 20. století se tentokrát opírají o vzpomínky těch, kdo byli z tábora v posledním roce jeho existence deportováni nebo v něm přežili až do konce.
Obrovský komplex Auschwitz zřídili nacisté poblíž polského městečka Oświecim. Skládal se ze tří základních částí: tábor Auschwitz I., tzv. kmenový tábor s cihlovými stavbami a proslulou branou s nápisem „Arbeit macht frei“, vznikl v dubnu 1940. Následující rok začala stavba dalšího, rozlehlejšího lágru Auschwitz II. (Birkenau), který sestával z řady úseků s dřevěnými baráky, jednotlivé sekce od sebe oddělovaly elektřinou nabité ploty, celý tábor pak oddělovalo od světa důmyslné ochranné pásmo. V březnu 1942 přibyl pracovní tábor Auschwitz III. (Buna Monovice).
V létě 1941 dostal osvětimský velitel Rudolf Höß od Heinricha Himmlera příkaz vybudovat centrum masového vraždění Židů. První plynová komora byla postavena v kmenovém táboře, hlavním vražedným místem se však stalo Birkenau, kde pracovala čtyři velká krematoria s plynovými komorami a kde bylo možno zbavit života a poté spálit až šest tisíc lidí denně. Transporty s Židy začaly do Auschwitz jezdit v březnu 1942.
Co se v táboře dělo, je dostatečně popsáno, tématu jsme se také věnovali v mnoha dílech Příběhů 20. století – například vzpomínky Eveliny Merové, vzpomínky Dity Krausové, líčení Miloše Dobrého.
Poslední měsíce
S likvidací vyhlazovacího tábora začali Němci už v létě 1944, kdy se Rudá armáda přiblížila k Osvětimi na vzdálenost zhruba 200 kilometrů. Do různých pracovních lágrů a podniků v Říši deportovali přes 60 tisíc práceschopných vězňů.
Po celý rok (až do podzimu) pokračovalo v Auschwitz masové vraždění, uvádí se, že v plynových komorách zahynulo víc lidí než ve dvou předchozích letech. V listopadu 1944 se zastavila krematoria. Nacisté se snažili zahladit stopy, ničili kartotéky a seznamy zavražděných, odváželi nakradený majetek. Několik desítek baráků v Birkenau bylo postupně rozebíráno a v zimě 1944-45 byli tamní vězňové odváděni do kmenového tábora – mezi nimi i Jiří Fišer (nar. 1936) s bratrem-dvojčetem Josefem:
„Seřadili nás do trojstupů, jak kdo mohl. Hlídalo nás jen pár Němců, kápů, kteří se nebáli, že je někdo odkrouhne. Takže my jsme šli v minus dvaceti, minus pětadvaceti stupních. Šli jsme v těch trestaneckých hadrech, boty někdo měl, někdo ne. Šli jsme čtyři kilometry pěšky do základního tábora v Osvětimi. My, jako děcka, jsme se drželi spíš vpředu, protože jsme si mysleli, že když půjdeme vpředu, tak to ujdeme spíš. Kápové šli vzadu, a to jsme se teda hrozně divili, že už je skoro po válce a my jsme pořád slyšeli výstřely. Tak jsme se obraceli. Tam vzadu zůstali ti, co už nemohli chodit, slabí a nemocní, prostě na umření. A my než jsme došli do základního tábora, tak kdo už nemohl jít, zakopl nebo spadl, toho prostě zastřelili.“
Ve dnech 17. – 21. ledna 1945 vyhnali Němci z tábora na pochody smrti více než 50 tisíc lidí, z nichž mnozí zahynuli cestou a další v jiných táborech. Ve dnech 20. a 26. ledna nechali vyhodit do povětří krematoria, v těchto dnech také tábor opustila většina esesmanů. Zhruba devět tisíc lidí, kteří v táboře po velké evakuaci zůstali, protože zpravidla nebyli schopni absolvovat transport či vyrazit na dlouhý pochod, chtěli nacisté podle všeho pozabíjet, ale už to nestihli. Vězňové byli zanecháni osudu, sami se snažili zorganizovat zdravotní pomoc, sehnat jídlo, přežít.
...a poslední dny
Poslední dny v Osvětimi vylíčil v románu „Je-li toto člověk“ italský židovský spisovatel Primo Levi (z jeho prózy citujeme na následujících řádcích výňatky v překladu Drahoslavy Janderové).
V Auschwitz přežil dva roky, 11. ledna 1945 se dostal na nemocniční blok v kmenovém táboře: „Všichni zdraví (až na několik dobře informovaných, kteří se na poslední chvíli svlékli a vklouzli do některé postele v nemocnici) odešli v noci 18. ledna 1945. Mohlo jich být kolem dvaceti tisíc z několika táborů. Skoro všichni zmizeli během evakuačního pochodu. Někdo možná jednou napíše jejich příběh. My jsme zůstali na našich mizerných postelích, sami se svými nemocemi a s naší pasivitou, silnější než strach. V celém Krankenbau nás bylo možná osm set. V našem pokoji nás zůstalo jedenáct.“
18. ledna
„V noci evakuace táborové kuchyně ještě fungovaly a nazítří ráno se naposled rozdávala polévka. Ústřední topení přestalo fungovat; v barácích se drželo ještě trochu tepla, ale s každou odcházející hodinou teplota klesala a bylo zřejmé, že už brzy začneme trpět zimou.
Venku mohlo být dvacet stupňů pod nulou; většina nemocných měla jen košili a někteří ani tu ne. Nikdo nevěděl, co se s námi stane. Někteří esesmani zůstali, některé strážní věže byly ještě obsazeny. Neměli jsme hodinky, ale muselo být třiadvacet hodin, když všechna světla zhasla, včetně reflektorů ze strážních věží. Bylo slyšet hluk letadel. Potom začalo bombardování. Za pár minut bylo zřejmé, že tábor dostal zásah. Dva baráky byly v plamenech, dva další rozbité na padrť, ale všechny už byly prázdné. Blížily se desítky nemocných, nahých a zbídačelých, které vyhnal oheň, ohrožující jejich barák: prosili o přístřeší. Bylo vyloučeno je vpustit. Naléhali, úpěnlivě prosili a vyhrožovali ve všech možných jazycích: museli jsme zabarikádovat dveře. Táhli tedy dál, osvětleni plameny, bosí v tajícím sněhu. Za mnohými se táhly uvolněné obvazy. Němci už byli pryč. Strážní věže byly prázdné.“
19. ledna
„Lágr, skoro mrtvý, se začínal rozkládat. Už žádná voda ani elektřina: vítr třískal vyraženými okny a dveřmi, kusy plechu stržené ze střech skřípaly a popel z požáru poletoval do daleka a vznášel se ve výšce.
Ke zkáze, kterou způsobily bomby, se přidružilo dílo lidí: otrhaní, sešlí, na kost vyhublí pacienti schopní pohybu se všude ploužili jako invaze červů po terénu ztvrdlém mrazem. Prošťárávali všechny prázdné baráky, hledali jídlo a dřevo; rozmlátili s nesmyslnou zběsilostí nenáviděné komůrky blockältesterů, groteskně vyzdobené a ještě včera nepřístupné obyčejným häftlingům. Už neschopni ovládat útroby, vyprazdňovali se všude a špinili vzácný sníh, teď už jediný zdroj vody pro celý tábor.“
20. ledna
„Z postele jsem viděl oknem dlouhý kus silnice; jela po ní, vlna za vlnou, už tři dny prchající wehrmacht. Tanky, obrněné vozy, bíle maskovaní ´tygři´, Němci na koních, Němci na kolech, pěší Němci, ozbrojení i beze zbraní. Řinčení pásů bylo slyšet ve tmě dřív, než se objevily tanky. Zdálo se, že to nikdy neskončí.“
21. ledna
„Ale přece to skončilo. Na úsvitě jedenadvacátého před námi ležela pláň pustá a ztuhlá, bílá, kam oko dohlédlo pod hejny létajících havranů, a smrtelně smutná.
Nepopsatelná špína zachvátila celý tábor. Záchody, o jejichž udržování se samozřejmě už nikdo nestaral, byly všechny ucpány, a lidé, kteří měli dyzentérii (bylo jich přes sto), zaneřádili všechny kouty nemocnice, všechny kýble, všechny kotle na polévku, všechny misky. Večer, když jsme si poprvé s nadšením rozdělili a hltavě spolykali polévku, bylo velké ticho na pláni náhle přerušeno. Zaposlouchali jsme se ze svých lůžek do detonací jakýchsi záhadných artilérií: zdálo se, že střílejí ze všech míst na obzoru, a střely nám hvízdaly nad hlavami. Já jsem si pomyslel, že život venku je krásný, a že by byl opravdu hřích, dát se potopit právě teď.“
22. ledna
„Táboroví strážní zřejmě odešli ve velkém spěchu. Našli jsme na stolech talíře, napůl plné už zmrzlé polévky, kterou jsme spolykali s ohromnou rozkoší.“
23. ledna
„Brambory nám došly. Už několik dnů chodily po barácích zvěsti, že je kdesi za dráty, nedaleko tábora, obrovské silo plné brambor. Ty brambory tam byly, nějakých čtyři sta metrů od tábora: poklad.“
24. ledna
„Hromada mrtvol před naším oknem teď už přečnívala z jámy ven. Přestože jsme měli dost brambor, byli všichni slabí jako mouchy: žádný nemocný se v táboře neuzdravoval, a naopak, mnozí teď dostávali zápal plic nebo dyzentérii. Kdo se nedokázal pohybovat, nebo k tomu neměl dost energie, ležel netečně na lůžku ztuhlý zimou, a když umřel, nikdo si toho nevšiml.“
25. ledna
„Na řadu přišel Sómogyi. Byl to maďarský chemik, asi padesátník, vysoký, hubený a mlčenlivý. Začala ho roztřásat veká horečka. Ponořen do posledního nekonečného snu porobení a otroctví začal šeptat ´Jawohl´ pokaždé, když vzdechl v nepřetržitém a pravidelném strojovém rytmu. Tisíckrát za sebou ´Jawohl´, až nás popadla chuť jím zatřást, udusit ho nebo aspoň přinutit, aby řekl něco jiného. Nikdy jsem nepochopil tak jako tehdy, jak těžce člověk umírá.“
26. ledna
„Leželi jsme teď ve světě mrtvých a přízraků. Poslední stopa civilizace zmizela kolem nás i v nás. Záměr udělat z nás zvířata, který zahájili triumfující Němci, dokonali Němci poražení.“
27. ledna
„Svítá. Na zemi potupný shluk údů věci Sómogyi. Rusové přišli, když jsme s Arthurem odnášeli Sómogyie kus za barák. Byl lehoučký. Překlopili jsme nosítka na šedý sníh. Charles smekl čepici. Litoval jsem, že žádnou nemám.“
Na internetové stránce holocaust.cz je citována vzpomínka Alexandra Voroncova, který ten den dorazil do Auschwitz jako kameraman sovětské armády: „Našim očím se naskytl strašlivý obraz: ohromné množství baráků. V mnoha z nich leželi na palandách lidé. Byly to kostry s nepřítomným pohledem, oblečené do lidské kůže. Samozřejmě jsme s nimi hovořili. Ty rozhovory ale byly velmi stručné, protože přeživší lidé neměli vůbec sílu a bylo pro ně vyčerpávající povědět cokoli o svém pobytu v táboře. Byli vyhladovělí, vysílení a nemocní. Když jsme jim vysvětlili, kdo jsme a proč tu jsme, projevili nám trochu víc důvěry. Myslím, že taková zvěrstva si vedení naší armády nepředstavovalo. Vzpomínky odtamtud mě provázely po celý život. Bylo to to nejstrašnější, co jsem viděl a nafilmoval během války.“
V Příbězích 20. století uslyšíte například vzpomínky přeživších Jiřího Fišera, Tomáše Radila nebo Františka Lederera, kteří v Osvětimi zůstali až do ledna 1945.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
