Z Prahy přes Osvětim do Leningradu. Příběh Eveliny Merové, rozené Evy Landové
Na konci srpna 1945 stála na leningradském nádraží patnáctiletá dívka. Jmenovala se Eva Landová, narodila se v Praze a jako jediná z rodiny přežila holocaust.
Mířila do neznáma, k adoptivnímu otci, kterého sotva znala, a k adoptivní matce, kterou nikdy neviděla. Mířila za novým životem, v němž se z ní stala občanka Sovětského svazu Evelina Merová.
Vyprávění Eveliny Merové, původně Evy Landové, jsme už v Příbězích 20. století kdysi zpracovali a vysílali, s důrazem na její osudy za nacismu. Nedělní dokument je trochu jiný, soustředěný především na Evin život po Osvětimi – ovšem začátek té historie je třeba připomenout.
Eva přišla na svět v Praze 25. prosince 1930 v rodině Emila i Ilsy Landových; Emil se původně jmenoval Löwy a zvolil si raději české příjmení, Ilsa nosila za svobodna příjmení Kleinová; Eva měla o deset let starší nevlastní sestru Lízu, která se po nacistické okupaci provdala za Františka Petschaua.
V červnu 1942 museli Landovi nastoupit do transportu do ghetta v Terezíně; v ghettu zemřel Evin dědeček, sestra Líza tam porodila syna Ládíčka. V prosinci 1943 byli Emil, Ilsa a Eva Landovi deportováni do vyhlazovacího centra Auschwitz-Birkenau, do tzv. rodinného tábora terezínských Židů, kde Eva přebývala v dětském bloku.
Evin otec Emil Landa v Birkenau záhy zemřel, měl tuberkulózu a nevydržel nelidské podmínky; ve vyhlazovacích táborech byla zavražděna také Evina babička a sestra Líza s mužem a dítětem. V červenci 1944 prošly Eva a její maminka Ilsa tzv. selekcí. Z rodinného tábora se dostaly nejdřív do ženského tábora (stále v Auschwitz-Birkenau) a potom transportem do Stutthofu poblíž Gdaňsku.
Maminka zemřela v listopadu 1944
Odtud němečtí dozorci odvedli ženy na práci - hloubily protitankové příkopy: „Poslali nás do malé německé vesnice, která se jmenovala Dörbeck. Tisíc žen přišlo do té vesnice, nebyl tam žádný tábor, jen velká louka. Řekli, že si máme postavit stany. Dostaly jsme sto stanů, v každém spalo deset žen. Práce byla těžká. Protitankový zákop je hodně široký a hluboký, měly jsme jen lopaty a rýče. Hodně žen už bylo oslabeno, mnohé onemocněly, mnohé umřely.“
Brzy následoval další přesun, tentokrát do vesnice Guttau (dnes Gutowo): „Zase tam nebyl lágr, jen louka a stany. A zase stejná práce. Ještě jsem neřekla, že jsme dostávaly denně litr polévky, ale to nebyla polévka, jak my ji známe, byla to taková voda se shnilými bramborami a krmnou řepou. Zase tam hodně lidí onemocnělo, úplavicí, tyfem a jinými nemocemi. V roce 1944 začala zima brzy. Napadl sníh, byly jsme velice špatně oblečené. Měly jsme dřeváky a na sobě nějaký hadr. Přivazovala jsem si k nohám slámu, ale moc to nepomáhalo. V listopadu 1944 umřela maminka hladem a vyčerpáním.“
Koncem listopadu oznámili Němci vězeňkyním, které již nemohly pracovat, že budou odvezeny pryč. Podle Evy to znamenalo, že měly být zavražděny v plynu: „Šly jsme hrozně dlouho na nádraží, a když jsme dorazily, ukázalo se, že už žádné nádraží není, že všechno je rozbombardované a Rudá armáda je velice blízko. Tak jsme šly zase mnoho hodin zpátky. Cestou mi omrzly nohy, měla jsem je černé a hnisavé.“
Táborová lékařka (jedna z vězenkyň, zřejmě zubařka) rozhodla, že bude nutné nechat Evu převézt do některého z větších táborů a nohy jí amputovat. Přesun už naštěstí pro Evu nebyl možný. V prosinci vydali němečtí dozorci příkaz, že v Guttau zůstanou jen chůzeneschopní vězni a ostatní se vydají na západ.
Fenolové injekce a osvobození
Eva v táboře zůstala: „Němci chtěli zničit důkazy a svědky, chtěli všechny zabít. Začali dávat smrtící fenolové injekce, tvrdili, že je to proti tyfu. Dělali to ovšem špatně, pospíchali a měli asi injekcí málo, protože na všechny se nedostalo, například na mě. Pak přišel rozkaz, aby se seřadili všechny vězenkyně, které přežily, a šly ke hřbitovu. Už jsme tam měly svůj hřbitov. A u hřbitova prý čekají nákladní auta, které všechny odvezou na západ. Nemohla jsem chodit, zůstala jsem ležet a ukázalo se, že cestou na hřbitov skoro všechny postříleli. Některé nezastřelili, umlátili je pažbou pušky. To už byl leden 1945.“
Eva Landová byla ve strašném stavu, ale spolu s pěti židovskými ženami z Prahy (byla mezi nimi i Anita Franková s maminkou) se dočkala příchodu sovětských vojáků. Ti ji ošetřili (o nohy nepřišla) a odvezli do Deutsch-Eylau, polské Iławy: „To bylo podivné město, protože lidé, kteří tam dřív bydleli, zmizeli. Byli tam jen vojáci a vojenské špitály. V nemocnici jsme se měly dobře, dávali nám třikrát denně jídlo, lékaři o nás pečovali.
Jenomže se ukázalo, že musíme uvolnit místo raněným vojákům. Řekli nám, že kdo chce zůstat, musí se hlásit jako pracovní síla do Rudé armády. Maminky dvou mých přítelkyň byly velice slabé, práci by nezvládly a my mladší jsme se s nimi nechtěly rozloučit. Tak jsme řekly, že do práce nepůjdeme – a sověti oznámili, že se tedy musíme přemístit o kus dál. Jely jsme sanitním vlakem, jenže na východ. Chtěly jsme do Prahy a přitom jsme se od ní víc a víc vzdalovaly. Ve vlaku to ale bylo dobré: postele, bílé ložní prádlo, třikrát denně teplé jídlo, měly jsme možnost mýt se v umývárničce, ošetřoval nás lékař.“
Adoptivní otec dr. Mer
Lékař pocházel z Leningradu, byl Žid, jmenoval se Mojsej Ionovič Mer, před válkou působil jako pediatr. Když zjistil, že je Eva sirotek a co má za sebou, navrhl, že ji adoptuje: „Řekl, že jeho žena je klavíristka a že by mě vzal do rodiny. Nejdřív jsem to nebrala vážně, také jsme se špatně domlouvali, německy. Říkala jsem, že chci zpátky do Prahy – a on odpovídal: ´Ale nemáš tam žádný domov, skončíš v sirotčinci!´ Nakonec mě během té dlouhé cesty přemluvil.“
Po třech týdnech přijeli do Syzraně, dnešní Samary, kde se ženy opět dostaly do nemocnice. Doktor Mer musel záhy odcestovat, ale protože Evu nechtěl ztratit, domluvil s nadřízenými, že pokud budou ženy pokračovat dál, Eva nepojede. Její přítelkyně se po dvou týdnech vydaly do Kujbyševa, Eva zůstala sama v cizím prostředí.
Bylo to špatné období, neuměla jsem rusky číst, nemohla jsem s nikým mluvit. Dostala jsem postel, noční stoleček, pravidelné jídlo, to bylo všechno v pořádku. Ale byla jsem tam cizí. Postupně se to zlepšilo, jedna milá paní doktorka si mě brávala domů. Bydlela v rodině, kde žila dívka mého věku, seznámily jsme se, začala jsem se učit trochu rusky, chodily jsme na procházky, dokonce do biografu.
Dr. Mer se čtyři měsíce neozval, zdálo se, že na Evu zapomněl. Později se ukázalo, že přemlouval manželku, která na adopci cizí dívky nebyla připravena. Koncem léta 1945 poslal telegram, aby Evu poslali do Leningradu (Petrohradu). Eva se připojila k jiné rodině, jela i v nákladním vlaku, spěchala, aby stihla začátek školního roku.
Poslala Merovým telegram, který však nebyl doručen. Když na nádraží vystoupila, nikdo ji nečekal: „Přijela jsem 31. srpna 1945, pršelo, divné počasí, říkala jsem si: ´Co tady dělám? Proč tu jsem?´ Ale měla jsem adresu a ten hodný pán, s kterým jsem cestovala, mě doprovodil k Merovým. Divili se, ukázalo se, že nedostali zprávu, ale přijali mě velice vlídně, srdečně. Bydleli v rozděleném bytě, v pokoji, který měl čtyřiadvacet čtverečních metrů, čtvrt místnosti zabíralo piano. Pro mě tam v podstatě nebylo místo.“
O tom, co bylo, raději mlč
Merovi dívku adoptovali, z Evy Landové se stala Evelina Merová. O minulosti měla zakázáno mluvit, mimo jiné z bezpečnostních důvodů – antisemitismus byl v tehdejším Sovětském svazu běžný. Evelina chtěla začít nový život a vrátit se do školy.
„Řekli mi ale, že tam nemůžu, protože za prvé neumím rusky a za druhé nemám potřebnou přípravu. Ukázalo se, že v Leningradě je škola pro dálkově studující, protože hodně mladých lidí muselo přerušit výuku kvůli válce. Chodila jsem si tam pro úkoly, učila jsem se doma, a také musím říct, že Merovi byli velice vstřícní a sehnali mi učitelku, která mě doučovala matematiku a ruštinu. V roce 1946 už jsem šla do běžné školy. Bylo to těžké, ale ukončila jsem studia dobře, dokonce jsem dostala stříbrnou medaili. O to jsem se hodně snažila, protože kdo měl stříbrnou nebo zlatou medaili, mohl pokračovat na libovolné vysoké škole bez zkoušek.“
Evelina Merová chtěla studovat slavistiku, pořád doufala, že se ještě vrátí do Prahy. Psal se ale rok 1950 a sovětské univerzity nepřijímaly Židy na určité obory: „Neoficiálně říkali, že potřebují pracovníky například na diplomatické mise, ale že Židy ne, protože Židé nejsou důvěryhodní. Na fakultu jsem se nedostala a myslela jsem si, že je to nějaká chyba, když jsem měla tak dobré výsledky. Dokonce jsem kvůli tomu napsala dopis Stalinovi. A asi za půl roku jsem dostala úřední odpověď, že se zkrátka hlásilo moc lidí a není dost místa.“
Evelina se nakonec na školu dostala, studovala nejdřív španělštinu. Nevraživost vůči Židům se však v Sovětském svazu prohloubila a Merovi žili v obavách. Antisemitský proces s židovskými lékaři, kteří byli nespravedlivě osočeni z pokusu o zabití Stalina, měl odhalit údajné sionistické spiknutí.
Měly nastat rozsáhlé deportace Židů. Protože můj adoptivní otec byl také lékař, hrozně se bál. Všechno to skončilo brzy, protože Stalin roku 1953 zemřel. Tehdy jsme si ovšem mysleli, že se to všechno konstruuje na jiných místech, že Stalin o ničem neví.
Nakonec Evelina Merová absolvovala germanistiku. Vdala se za Semjona Naimarka. V roce 1956 se jim narodila dcera Irena a v roce 1963 syn Viktor. Neměli kde bydlet, zpočátku žili v kumbálu v rozděleném bytě, kde jeden pokoj náležel Merovým.
Do Čech se Evelina dostala po sedmnácti letech, v roce 1960. „V prodejně Knihy demokratických zemí jsem náhodou objevila knihu Továrna na smrt, kterou napsali Erich Kulka a Ota Kraus. A tam bylo všechno popsané: Terezín, Osvětim, náš rodinný tábor. A tak jsem autorům poslala dopis a oni mi poslali pozvání. A poprvé od deportace jsem přijela do Prahy.“
