Z koncentráku na hřiště. Příběh Miloše Guta-Dobrého

Jak setkání vypadalo? Těžko říct, Miloš nic přesnějšího nevyprávěl. Kamarád ho prý odvedl na strahovský stadion, kde trénoval ragbyový klub LTC Praha. Někdo vyhodil do vzduchu šišku a zavolal „Chyť ji!“ Milošovi se to povedlo a za pár dní hrál svůj první zápas.

Poslední předseda Československé ragbyové unie

Za dva roky už byl v národním mužstvu, nastoupil proti Itálii, Německu, Francii. Za čas dostal přezdívku „Dobrák“, protože si změnil německé jméno na české, z Guta na Dobrého. Dotáhl to na posledního (a prvního židovského) předsedu Československé ragbyové unie (v letech 1991 až 1992). Na internetových stránkách českých ragbistů měl ještě nedávno portrét v oddíle „profily legend“. Miloš Dobrý, jemuž jsou věnovány další Příběhy 20. století, přežil Terezín, Osvětim, lágr ve Schwarzheide a pochod smrti zpátky do Terezína.

Za tři košile kuře

Miloš se narodil v lednu 1923 v Praze na Vinohradech. Otec se jmenoval Emil Gut, matka Marta, obchodovali s textilem. Měli ještě mladšího syna Josefa. Za protektorátu žili Gutovi z prodeje a handlu s majetkem, který se jim podařilo ukrýt před úřední antisemitskou krádeží. Miloš si pamatoval, že za tři košile mohli získat jedno kuře.

Vzpomínal si také, že když museli Židé odevzdat hudební nástroje, předala jeho maminka černý klavír. Otec měl housle, ale raději je rozbil. Když měli odevzdat rádio, věnoval je sousedovi. U různých známých schovali pak Gutovi skoro všechno, co jim zbylo: šicí stroj, jízdní kolo, obleky, pingpongový stůl, brusle, lyže, zboží z krámu.

Josef a Miloš Gutovi, léto 1937|foto: Post Bellum

Do ghetta v Terezíně jel Miloš jako první v listopadu 1941 transportem AK 1. Rodiče s bratrem dorazili v červnu 1942. Miloš chodil „přijímat“ transporty, potom pracoval u terezínských řezníků. V ghettu se zamiloval do Zuzany Beckmannové, o dva roky mladší. V prosinci 1943 byli Miloš, Zuzana a její rodiče zařazeni do transportu na východ. Jeli do Osvětimi-Birkenau, ale cíl cesty neznali. Skončili v rodinném táboře terezínských Židů, v lágru BIIb se zvláštním režimem.

Jenda H. – jak kamaráda změnila funkce

Když se Miloš dostal do baráku, běhal kolem chlapík s bičem a tloukl vězně: „Podíval jsem se na něj a povídám: ´Jendo, ty ses zbláznil!´ Byl to Jenda H., s kterým jsem hrál v Praze na Hagiboru fotbal, byl asi o rok, o dva starší. A on na to: ´Nikoho neznám!´ - a praštil mě. Říkal jsem si, ten chlap není normální, co nás mlátí, vždyť je to židovskej kluk, kdyby to byl esesák… Ale on byl ´blokovej´, a to už něco znamenalo. Za prvé si myslel, že když se bude Němcům líbit, tak ho nechají naživu. Za druhé v tom baráku-bloku umíralo denně několik lidí, a on na ně fasoval jídlo, které si díky té funkci mohl nechat. Šel jsem dál, postupoval dovnitř baráku, a najednou vidím strejdu. Jirka Böhm, bratr mé matky, zubař z Prahy, mohlo mu být tak pětačtyřicet, měl v Osvětimi ženu a dvě dcery, Renatu a Soňu. Ptal jsem se ho: ´Jirko, kde to jsme?!´ Ale on nemohl mluvit, jen mával rukou. Brzy šel do plynu i s celou rodinou.“

Když Němci v noci z 8. na 9. března 1944 zavraždili v plynových komorách bezmála čtyři tisíce českých Židů (transport ze září 1943), uvolnila se pracovní místa v kuchyni, kde se člověk mohl trochu najíst. Miloš se tehdy prohlásil za kuchaře. V květnu 1944 dorazili do Birkenau i jeho rodiče a bratr.

Zanedlouho vyhlásili důstojníci SS selekci: člověk buď prošel a ještě směl pracovat, nebo neprošel a byl zavražděn. Selekci absolvoval i Milošův otec Emil Gut, nemocný a s kýlou: „Jak to přesně bylo, to už nevím. Táta na tu selekci šel a samozřejmě ho nevybrali. Už jsem ho pak neviděl, zaplynovali ho v červenci 1944. Já a brácha jsme prošli.“ Selekcí později prošla i Zuzana Beckmannová s maminkou a také Milošova matka Marta, která však zemřela za pár měsíců ve Stutthofu.

Cesta zpátky

Miloš Gut, Jarda Kraus a Pepa Gut, 1. 5. 1946|foto: Post Bellum

Miloš a Josef Gutovi byli z Birkenau deportováni do tábora ve Schwerzheide, kde Miloš nejdřív pracoval v kuchyni a potom na stavbě betonových zátarasů, které měly zbrzdit postupující Rudou armádu. Bratři se dožili zimy roku 1945 a přečkali i spojenecké bombardování. V dubnu 1945 shromáždily stráže SS zbývající vyhladovělé a zesláblé vězně (z tisíce deportovaných přežilo asi 300 lidí) a vydali se s nimi na pochod, desítky kilometrů každý den, směrem k někdejším československým hranicím. U Litoměřic vězni zjistili, že esesáci jsou pryč. Došli do Terezína, kde se jich ujali lidé z Červeného kříže.

Miloš šel v Terezíně do domku, kde před deportací bydleli jeho rodiče. Našel svůj kufr a dvě alba rodinných fotografií. Pak se s Josefem sebrali a odjeli domů, do Prahy: „Šli jsme do bytu, kde jsme naposledy bydleli, do Chodské ulice 3. Vyšli jsme do třetího patra, díváme se na zvonky, a vidíme, že tam bydlí Punčochářovi. Nějaká ženská nám otevřela dveře na řetízek, a co prý chceme. Začal jsem něco koktat, ona nečekala a zabouchla. Zazvoním podruhé a povídám: ´Paní, nezlobte se, ale my jsme tady před válkou bydleli.´ A ona odsekla: ´No, a teď tady bydlím já!´ A zase zabouchla. Tak jsme zazvonili u souseda, jeho dcera nám dala najíst… Nakonec jsme spali u vzdálených příbuzných.“

Bratři Gutovi nic neměli, začali tedy obcházet známé, u kterých si před válkou uložili majetek. Miloš šel nejdřív k malíři pokojů, k panu M., u kterého otec ukryl látky a další věci z rodinného obchodu: „Řekl jsem: ´Já bych si vzal ty a ty věci, co tady máte schované. Vím, že jste s tím měl vydání a vystavoval se nebezpečí, tak se nějak podělíme.´ A on na to: ´Já jsem to všechno odvezl po vozících a naházel do Vltavy, protože jsem měl strach, že ukrývám židovský majetek!´ Já na něj koukám a ptám se: ´Vy jste to tahal přes celou Prahu z Vinohrad k Vltavě, aby na vás všichni viděli, a házel jste ty damašky, atlasgrádly a popelíny do vody?´ Asi jo, protože nám nic nedal.“ Podobně to dopadlo i u učitelky angličtiny, u níž si Gutovi schovali mimo jiné knihovnu – vrátila ji až poté, co Miloš podal trestní oznámení, a v každém několikasvazkovém vydání chyběla jedna kniha.

Ragby a svatba

Zuzana Beckmannová v roce 1947 v Olomouci|foto: Post Bellum

Někdy v té době potkal Miloš kamaráda Záhoříka a začal hrát ragby. O pár měsíců později dostal vzkaz, že na něj na Smíchovském nádraží čekají dvě ženy. Na perónu stála paní Beckmannová a vedle ní seděla její dcera Zuzana, na převráceném kýblu, jehož se odmítala vzdát, byl to její jediný majetek. Vrátily se z tábora Bergen Belsen. V roce 1949 se Miloš a Zuzana vzali. Miloš vystudoval anorganickou chemii. Přestěhovali se do Olomouce. Měli děti. Zuzana zemřela v roce 2010, Miloš v listopadu 2012.

Miloš Gut-Dobrý v lednu 2010|foto: Post Bellum