Získala jsem v Osvětimi báječnou tlustou deku. Příběh Dity Krausové, rozené Polachové

11. březen 2018
S maminkou Elisabeth, roz. Adlerovou, a otcem Hanušem Polachem, 1932

V noci z 8. na 9. března uplynulo 74 let od zřejmě největší hromadné vraždy československých občanů: roku 1944 nahnali nacisté v Osvětimi-Birkenau do plynových komor téměř čtyři tisíce lidí z tzv. rodinného tábora terezínských Židů.

K nedobrovolným obyvatelům lágru, který nesl v nacistické úřední terminologii strohé označení BIIb, patřila i Dita Krausová. V roce 2015 jsme s ní v Tel Avivu natočili obsáhlé interview.

Dita se narodila se 12. července 1929 v Praze jako Edita Polachová. Její otec Hanuš byl právník a pracoval v penzijním ústavu, matka se jmenovala Elisabeth (rozená Adlerová). Polachovi bydleli v Holešovicích, v moderním činžáku v ulici U Smaltovny. Do deseti let žila Dita jako každá jiná česká dívka ze středostavovského prostředí.

Její rodiče nebyli věřící, nedrželi židovské svátky: „Že jsme Židé, to jsem se dozvěděla až ve třetí třídě, když mi někdo dal na lavici cedulku a na té bylo napsáno ´Jsi Židovka´. Když jsem přišla domů, ptala jsem se, co to znamená - a teprve pak jsem se o Židech a o jejich pronásledování něco dozvěděla.“

Stejně jako ostatní židovské rodiny přišli i Polachovi záhy po nacistické okupaci o veškerá práva, majetek a zajištění. Už na podzim 1941 musel Hanušův bratr nastoupit do transportu do Lože (nepřežil), postupně odjížděli další příbuzní a 20. listopadu 1942 byla i Dita s rodiči deportována do terezínského ghetta. Zůstali v Terezíně něco přes rok: 18. prosince 1944 odjížděli vlakem na Východ, do vyhlazovacího centra Auschwitz-Birkenau.

Dita Krausová s tatínkem, 1937

V rodinném táboře

Polachovi se dostali do tzv. rodinného tábora v Birkenau, který má dosti zvláštní historii, o níž se více dozvíte například zde, nebo zde, případně v knize Zvláštní zacházení.

Tábor BIIb nebo též Familienlager vznikl v září 1943, poté, co z Terezína přijely dva velké transporty, které přivezly více než pět tisíc převážně českých Židů. Není přesně jasné, z jakých důvodů jej nacisté zřídili, příchozím však tehdy oproti běžné praxi neostříhali vlasy a nechali naživu děti (odtud název lágru).

V prosinci téhož roku pak do tábora, většího oploceného prostoru v Birkenau, dorazilo opět ve dvou transportech dalších pět tisíc lidí včetně Polachových. Dita si vzpomíná, že jedním z nejhorších zážitků po příjezdu byla tělesná prohlídka.

„Čekali jsme na prohlídku všech tělesných otvorů, jestli tam neskrýváme diamanty. S maminkou jsme tam stály a to zoufalství bylo takové, že jsme si řekly, že uděláme sebevraždu, že už se to nedá snést. Ale nebylo jak. To jsme byly v nějaké budově a ještě jsme nevěděly, že ty dráty venku jsou pod elektrickým proudem. Přemýšlely jsme, jak bychom to prakticky provedly bez provazu, bez vysoké věže, bez hluboké řeky. Nebylo jak. Tak jsme to táhly dál.“

Hagibor 1941- 1942, Harry Borgini, vpravo Fredy Hirsch

Muži a ženy byli v rodinném táboře rozděleni do různých baráků, pro děti byl díky péči vychovatele Fredyho Hirsche zřízen dětský blok, kde našla zázemí i Dita Polachová-Krausová: „V dětském bloku jsem měla na starost pár knih, sloužily vychovatelům i dětem. Předali nám je Poláci, kteří čekali na rampě a vykládali zavazadla deportovaných.“ Ditin otec Hanuš Polach po několika měsících v Birkenau zemřel následkem podvýživy.

V noci z 8. na 9. března 1944 se odehrála výše zmíněná velká vražda, nacisté tehdy odvlekli a zahubili všechny lidi ze zářijových transportů, kteří ještě zůstali naživu. Dita Krausová vypráví, že byla tehdy zničená a otupělá: „Chodili jsme jako mátohy. Lágr byl poloprázdný, některé baráky úplně prázdné. Na některých postelích zůstaly deky a já jsem v jednom tom opuštěném bloku viděla báječné tlusté deky, nikdo tam nebyl, tak jsem si jednu vzala. Vzala jsem si deku osoby, která tu noc zahynula. Nepřemýšlela jsem nad tím. Byli jsme takoví otrlí, city jsme nevnímali. Měla jsem báječnou tlustou deku.“

Dita Krausová ve svém pražském bytě v roce 2012

Selekce a cesta do Německa

Lidé z prosincového transportu zjistili, že všichni zářijoví příchozí měli v dokumentech zapsanou šestiměsíční „karanténní lhůtu“, po níž následovala smrt. Žili ve strachu, zda i oni budou po půl roce zabiti. V táboře však byla vyhlášena selekce a Dita i Elisabeth Polachovy jí prošly, to jest byly shledány práceschopnými.

V červenci 1944 se dostaly do tábora poblíž Hamburku a vystřídaly pak několik lágrů ve městě a v jeho blízkosti. Odklízely trosky po bombardování i sníh, dřely v továrně, kopaly kanalizaci. Nehrozilo jim zplynování, ale smrt ano: „Nálety byly časté a několik děvčat při nich zahynulo. Přímý zásah dostal i náš tábor Tiefstack. Tehdy jsem dlouho hledala maminku a bála jsem se, že nežije.“

Britský voják Leslie zapaluje Ditě cigaretu, Bergen-Belsen 1945

Na jaře 1945 byly vězenkyně deportovány z Hamburku a začátkem dubna se dostaly do koncentračního tábora Bergen-Belsen. Tam vládl chaos, nacističtí dozorci záhy uprchli, o vězně, spíš mrtvé než živé, se nikdo nestaral, neměli vodu ani jídlo, šířil se skvrnitý tyfus. Zhruba po týdnu v Bergen Belsenu se Dita s maminkou dočkaly osvobození, ovšem v tak zuboženém stavu, že příchod svobody sotva vnímaly. Dita prodělala tyfus a postupně se zotavovala.

Elisabeth Polachová se tehdy doslechla o možnosti léčebného pobytu ve Švédsku, kam se snažila s dcerou dostat, musela však předložit potvrzení o prodělaném tyfu, které mohla získat jen po krátké hospitalizaci.

„Maminka si šla lehnout do nemocnice, jako že je nemocná. Já jsem ji šla navštívit, ale nebyla vůbec veselá, ležela v posteli a stěžovala si na bolení břicha. Moc jsem si z toho nedělala a tentýž večer jsem šla s přítelkyní na malou oslavu s vojáky. Druhý den jsem zase šla navštívit maminku, ale její postel byla prázdná, visel nad ní jen svázaný raneček maminčiných šatů. Křičela jsem, kde je maminka, ale nikdo neodpovídal. Až jedna Slovenka mi řekla, že umřela.“

Dita Krausová, 1942

Cesta do Izraele

Elisabeth Polachová zemřela 29. června 1945. Dita (ještě jí nebylo šestnáct) se o dva dny později vrátila do Prahy. Setkala se s tetou Máničkou a také s babičkou, která přežila nacismus v Terezíně. Zbytek rodiny zahynul. Díky tetě získala Dita nejnutnější potřeby k životu.

Po návratu se setkala s Otou B. Krausem (1921-2000), rovněž terezínským a osvětimským vězněm, sblížili se, začali spolu žít, roku 1947 se vzali a narodil se jim první syn. Otovi po válce úřady vrátily rodinnou továrnu, ovšem po únoru 1948 mu ji komunisté opět sebrali.

Tehdy se manželé Krausovi rozhodli pro emigraci do Izraele: „Ota byl založením sionista a já měla v Izraeli strýce. Přípravy k odjezdu trvaly dlouho, museli jsme se vykoupit, zaplatit za legální vystěhování.“

Do Haify přijeli Krausovi 16. května 1949. Sedm let pak žili v kibucu Givat Chajim, kde Dita pracovala v ševcovské dílně a její muž vyučoval angličtinu. Později kibuc opustili (Ditě společný život v komunitě svázaný pevnými pravidly příliš nevyhovoval) a přestěhovali se do Netanje.

Vychovali tři děti, prostřední dcera zemřela ve svých dvaceti letech na nevyléčitelnou nemoc. Ota B. Kraus se stal spisovatelem, vydal knihy Země bez Boha (1948) či Můj bratr dým (1993). Příběh Dity Krausové inspiroval španělského autora Antonia Iturbeho k próze Osvětimská knihovnice.

Dita Krausová v roce 2015
autor:Adam Drda
  • 20. století