Evropská komise slibovala větší vliv na světové dění. V Libyi má šanci proměnit slova v činy

Ursula von der Leyenová představila strukturu budoucí Evropské komise

Vedení nové Evropské komise v čele s její předsedkyní Ursulou von der Leyenovou mluví o tom, že současná unijní administrativa bude klást větší důraz na geopolitiku. Při nástupu do funkce von der Leyenová také avizovala, že se nebude bát použít „jazyk síly“ v případě, že to bude nutné.

Teď má Komise šanci dostát svým slovům. A to v případě severoafrické Libye, píše ve svém sloupku pro evropskou mutaci serveru Politico Nathalie Tocciová, která svého času pracovala jako poradkyně bývalé šéfky unijní diplomacie Federicy Mogheriniové.

S potřebou posílit roli Evropské unie ve světě kromě von der Leyenové souhlasil také zbytek nové Evropské komise. A podle Tocciové je to správný postoj. Zároveň má evropský blok celou řadu nástrojů, jak ovlivnit celosvětové dění.

Nicméně je pravda, že na starém kontinentu i za jeho hranicemi je mnoho konfliktů a Unie se v každém z nich angažovat nemůže. A ani by neměla, protože její síly zkrátka nestačí na to, aby dokázala ovlivnit vývoj každé krize ve světě. Existují ale konflikty, které přímo poškozují zájmy starého kontinentu.

Jedním z nich je v pohledu Nathalie Tocciové občanská válka v Libyi. Zároveň je tu velký potenciál, aby Evropa svou vůli na severu Afriky skutečně promítla, a to vzhledem k historickým, ekonomickým, energetickým, bezpečnostním nebo také migračním vazbám a obecně silné vzájemné provázanosti.

Důvodem, proč zatím Evropská unie nezasáhla, mohou být hlavně rozpory mezi jednotlivými členskými státy. V případě Libye to obzvláště platí pro Francii a Itálii, tedy země, z nichž každá podporuje jinou stranu konfliktu – Řím vládu v Tripolisu, Paříž polního maršála Chalífu Haftara. Mocenské vakuum, které se objevilo kvůli neschopnosti Evropské unie jednat, mezitím vyplnily Rusko, Turecko a Spojené arabské emiráty.

Situaci ale mohou změnit výsledky konference o Libyi, kterou v lednu hostil Berlín. Nejsilnější evropští hráči v regionu Středomoří se v německé metropoli pokusili dosáhnout jednotného přístupu a ukázat světu shodu na dalších krocích. To jim nyní umožňuje zasednout k šachové hře lybijské občanské války.

Vojenské řešení existuje

Otázkou ovšem je, jestli Evropané skutečně budou ochotní podniknout konkrétní kroky a zdali dokáží ovlivnit výsledek zápasu. V první řadě je podle Tocciové nutné přiznat si nepříjemnou pravdu, že je Evropa momentálně v pozici slabšího hráče.

Evropští vůdci o většině konfliktů říkají, že neexistuje vojenské řešení. Ať je to jakkoliv, pravda je, že je nutné rozlišovat vojenské výsledky a důsledky. A právě důsledky vznikají působení vojenských sil v konkrétní zemi.

Podle italské autorky tak mohou Evropané stěží něčeho dosáhnout, pokud na místě nemají žádné vojenské síly. A co se týče přímo Libye, důsledky pro starý kontinent se dají odhadnout už teď. Pohybují se přitom na škále mezi dvěma limity – špatným a ještě horším.

Jeden z neblahých důsledků může vzniknout v případě, že Rusko a Turecko uspějí ve svém lybijském angažmá. Motivací Moskvy a Ankary totiž v pohledu Tocciové není klid zbraní a vyřešení konfliktu, ale spíše snaha o vytvoření zamrzlého konfliktu na jižní hranici Evropské unie a Severoatlantické aliance.

Takovému odhadu nahrává pohled na vývoj ve východní Evropě, kde Moskva podobným způsobem v uplynulých desetiletích postupovala například v případě Moldavska, Gruzie a Ukrajiny. Jde o případy, které dávají dobrý důvod předpokládat, že v Libyi chce Rusko to samé jako ve východním sousedství Evropy.

Ještě horším výsledkem libyjského konfliktu by byla situace, kdyby se nepodařilo zastavení bojů dosáhnout vůbec. V takovém případě by polní maršál Haftar s podporou Egypta a Spojených arabských emirátů mohl směle pokračovat ve své ofenzivě.

Motorem dalších bojů by pro něj byla naděje, že je možné dosáhnout konečného vítězství nad vládou v Tripolisu. Podle Nathalie Tocciové má ale Haftar jen pramalou šanci dobýt celou Libyi. A nezáleží příliš na tom, kolik zbraní má a ještě mít bude.

Další pokračování občanské války by také mohlo znamenat rozbití teritoriální celistvosti Libye. V důsledku rozdělení země by došlo k přímému poškození evropských zájmů, ať už by se to týkalo energetiky, migrace nebo bezpečnosti obecně.

Bez vojáků to nepůjde

Co by tedy Evropa měla v případě Libye dělat? Pro začátek by se měla smířit s pozdní reakcí a podpořit návrh Ruska a Turecka vyzývající k příměří. A následně by státy Evropské unie toto příměří měly vynucovat přímo v Libyi. Pouhá civilní mise by nestačila stejně jako pouhé obnovení námořní operace Sofia, namířené na dodržování zbrojního embarga.

Účinek této mise italská autorka považuje za pochybný. Libye je totiž už teď plná zbraní, a pokud někdo chtěl vynucovat zbrojní embargo, je příliš pozdě.

Jen pozemní jednotky vyslané do Libye tak mohou dát starému kontinentu šanci ovlivnit výsledek konfliktu, který se odehrává v jeho bezprostřední blízkosti a bude mít také přímý vliv na Evropskou unii. Méně důležité by pak bylo to, jestli by se vojenské dobrodružství Evropy odehrálo ve spolupráci s Africkou unií, OSN nebo v rámci nějakého dalšího formátu.

Účast evropských mírotvorných sil je nicméně pro starý kontinent zásadní. A byla by to také vítaná příležitost uplatnit vojenská uskupení Evropské unie. V takzvaných battlegroups jsou vojáci členských zemí připravení v relativně krátkém čase zasáhnout v blízkosti unijních hranic.

Je jisté, že vojenské nasazení v Libyi by čelilo politickému odporu. Je ale patrné, že pokud se Evropané občanskou válku v severoafrické zemi nepokusí ovlivnit, důsledky jejich nečinnosti budou v příštích desetiletích velké.

Od počátku dvacátého prvního století se unijní síly podílejí na operacích v Demokratické republice Kongo, v Čadu, dodnes bojují proti pirátství u pobřeží Somálska. Možné důsledky konfliktu v Libyi jsou ale ještě důležitější, než důvody, které vedly právě k těmto vyjmenovaným nasazením.

Vytvořením Evropské komise, která klade důraz na geopolitiku, dala Ursula von der Leyenová občanům Evropské unie příběh a naději. Teď je na čase proměnit slova v činy, myslí si Nathalie Tocciová ve svém sloupku pro evropskou mutaci serveru Politico.