Co znamenají boje o Tripolis pro Libyi i celý region?

Zahraniční diplomaté i zástupci OSN na Haftara marně apelovali, aby boje zastavil. Francie, která má k němu ze všech evropských zemí nejblíže, údajně o jeho útoku dopředu nevěděla. Každopádně výsledek jeho ofenzivy může ovlivnit nejen libyjskou politiku, ale i bezpečnost na Blízkém východě, soudí deník.

Rusko usiluje o vliv v Libyi, Trumpova administrativa o ni nemá zájem

• Upravit
• Smazat

Rusko intenzivně usiluje o vliv v Libyi a posílá do země speciální síly na podporu polního maršála Chalífy Haftara, který ovládá dvě třetiny libyjského území.

Pětasedmdesátiletý velitel samozvané Libyjské národní armády Haftar, který ovládá největší část země, zahájil před třemi měsíci řadu vojenských ofenziv a dobyl na islamistech i jedno významné ropné pole. Podle Guardianu byl jeho postup už tehdy považovaný za předehru k útoku na mocenské centrum jeho soupeře – vratkou vládu národní jednoty v Tripolisu, která vznikla s pomocí OSN.

Výsledek současných bojů může mít rozhodující dopad na to, zda Libye půjde dál pomalou cestou k nějaké formě demokracie, která by pod dohledem OSN sjednotila už řadu let rozdělené instituce. Pokud se to nepodaří, může Libye dostat vojenskou vládu podobnou té, jaká panuje v Egyptě.

Země milic

Po volbách v červnu 2014 se Libye rozdělila – řádně zvolený parlament se uchýlil do Tobrúku a několik politiků si zřídilo vlastní vládu v Tripolisu. Rozkol byl odrazem historického rozdělení libyjských regionů na Kyrenaiku východně od města Benghází a Tripolsko na západě. Mnoho převážně pobřežních měst, kmenů a ozbrojených skupin se však nepodřídilo nikomu a vládnou si samy. Jen v Tripolisu působí čtyři milice.

Břetislav Tureček: V Libyi si vyřizují účty blízkovýchodní i světoví politici

Armáda generála Chalífa Haftara minulý týden zahájila pochod na metropoli Libye Tripolis. Je země na prahu nové občanské války?

O Haftarovi bylo poprvé slyšet, když se v roce 1969 jako generál loajální plukovníku Kaddáfímu zúčastnil puče, jímž se Kaddáfí dostal k moci. V roce 1987 se však s diktátorem nepohodl a odešel do exilu ve Spojených státech, kde strávil dvacet let. Vrátil se až za takzvaného arabského jara, aby pomohl Severoatlantické alianci Kaddáfího svrhnout. Říká se, že mu jde víc o bezpečnost než demokracii.

Jeho kritikové tvrdí, že v dobytých městech jako Derna nebo Benghází brutálně potlačuje odpůrce a také chrání své důstojníky, které Mezinárodní trestní soud obviňuje z válečných zločinů. Jeho spojenci v sousedním Egyptě naopak doufají, že právě Haftar přinese Libyi stabilitu a ukončí vliv Muslimského bratrstva.

Libye nemá žádnou demokratickou tradici, zdůrazňuje Guardian. V roce 1951 se změnila z italské kolonie v království a po svržení krále Idríse nastoupil Kaddáfí. Ten byl pak zabit v roce 2011 během arabského jara a mezinárodní vojenské intervence. Následná snaha Severoatlantické aliance udělat ze země jednotný demokratický stát byla neúspěšná.

Koncert velmocí

Navzdory mezinárodnímu zbrojnímu embargu se v Libyi šířily zbraně a úsilí OSN smířit znepřátelené skupiny se nedařilo, zejména kvůli sporům o rozdělení moci a nezávislost armády.

Civilisté pociťují následky vysoké inflace, trpí neustálými násilnostmi a výpadky elektřiny a stojí dlouhé fronty v bankách. Nestabilní prostředí přeje pašeráctví. Proud migrantů do Itálie sice výrazně zeslábl, ale tisíce jich uvízly v detenčních táborech, kde se stávají oběťmi mučení a sexuálního násilí.

Stejně jako v případě Sýrie a Jemenu nepomáhá situaci v Libyi ani rivalita regionálních mocností. Turecko a Katar podporují západní libyjské síly, zatímco Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie a Egypt spolupracují s východem země, tedy s Haftarem, jemuž tiše pomáhá i Francie.

Itálie, Francie a OSN občas zahájily každá svůj vlastní mírový proces, který někdy odrážel obchodní zájmy. A celou situaci komplikuje Rusko, které stojí na straně Haftara, shrnuje Guardian.