Adam Černý: Předsedkyně Evropské komise by ráda viděla evropské jednotky
Když nová předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová na letošním Světovém ekonomickém fóru v Davosu vysvětlovala priority unijní politiky, nejvíce reakcí vzbudily plány, jak omezit dopady klimatické změny.
V nastalém rozruchu poněkud zapadla jiná podstatná myšlenka bývalé německé ministryně obrany – že Evropská unie musí být v příštích letech navenek mnohem asertivnější, a že proto potřebuje i vojenské prostředky, rozuměj organizaci a jednotky, kterými by podpořila svou politiku ve světě.
Čtěte také
Takový nápad sám o sobě nemusí znít nijak nelogicky, protože v mezinárodních vztazích se vyplatí mluvit vlídně, ale s dobrou zbraní po ruce. Ale k nápadu paní předsedkyně je třeba dodat několik nepřehlédnutelných ale.
Tím prvním je existence Severoatlantické aliance – jejími členy je většina členských států Evropské unie a tato organizace po celou poválečnou éru a hlavně za studené války představovala základní bezpečnostní garanci. Toto začal zpochybňovat americký prezident Donald Trump, který si opakovaně stěžoval, že na společnou obranu přispívají nejvíce Spojené státy, zatímco ekonomicky silné země jako Německo se drží zpátky.
Tady je třeba připomenout, že Spojené státy mají delší dobu jeden silný důvod, proč chtít, aby evropští spojenci na obranu dávali více, a tím je rostoucí ekonomická i vojenská síla Číny. Její vedení totiž deklaruje, že říše středu se má během několika desetiletí stát vedoucí mocností na zeměkouli.
Soudržnost a jednomyslnost
Proto už řadu roků oči Washingtonu tolik nehledí na východ směrem do Moskvy jako v době soupeření se Sovětským svazem, ale mnohem častěji a pozorněji přes Pacifik do Pekingu.
Čtěte také
Taková konstelace otevírá prostor pro samostatnější bezpečnostní politiku Evropské unie, ale jen za podmínek, jejichž splnění nemusí být samozřejmé. Jistě by se třeba hodilo, aby členové Unie byli schopni vyslat pod modrou vlajkou své jednotky například dohlížet na dodržování příměří v Libyi, odkud přes Středomoří proudí na sever uprchlíci.
Ale které země do toho půjdou? Francie, a to nejen ta dnešní macronovská, by byla pro, stejně jako byla pro zásah, který před několika lety zastavil expanzi islamistických teroristů v africkém Mali. Odváží se však jít do toho například německá vláda, když domácí veřejnost je v těchto otázkách z historických důvodů zdrženlivá?
A dále, podmínkou jakékoli efektivní zahraniční politiky je vnitřní soudržnost, a ta v případě Evropské unie závisí na jednomyslnosti, které se ve věcech týkajících se vnější bezpečnostní politiky dosahuje velice obtížně například s ohledem na neutralitu zemí jako Finsko, Irsko, Rakousko či Švédsko.
Tím otazníky ani zdaleka nekončí. Když už by se Evropané dohodli, bylo by třeba najít odpověď na tak citlivou otázku, kdo a jak bude nasazení jednotek s modrou vlajkou financovat. Ani to však nic nemění na tom, že Evropa bude především s ohledem na to, co se děje na jih od ní, vlastní vojenskou akceschopnost potřebovat.
Autor je komentátor Hospodářských novin
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
