Ivan Štern: Máte na Vánoce stromeček?

23. prosinec 2024

Staří Slované si na naději, co se rodila o vánočním čase, mohli sáhnout. Nastal slunovrat. Dny se zvolna dloužily, noci krátily. Už přestaly chodit lucky, o nichž ještě nedávno děti rýmovaly, Lucie, noci upije, dne nepřidá. Za to pohled do sklípků se zásobami byl nejen útěšný, ale i životadárný. Ryby, zvěřina i jiné maso naložené v soli a radostné hromady obilí. Příslib vonícího chleba s dobře propečenou kůrkou.

Kdyby byl někdo starým Slovanům vyprávěl pohádku o Marušce, co měla tatínka-krále ráda jako sůl, dobře by rozuměli. V soli naložené maso bylo pro ně nezbytným příslibem života. Podle nich Maruška svého tatínka měla vůbec nejraději. Jako život.

Čas oponou trhnul. Objevil se tu v době slunovratu chlapeček. Sliboval také naději. Jinou, než jí byl sklípek, přetékající dobře naladěnými dobrotami. Naděje jaksi zduchovněla. Podoba kuřecího stehýnka se vytratila. Přesto, co bylo ve špajzu, dál se počítalo.

Čtěte také

Naděje, nemá-li uhynout, musí být opečovávána. O Vánocích ji opečováváme vzájemným obdarováváním se. Dětem, zatím nepoučeným, sice tvrdíme, že dárky nosí Ježíšek. My poučení, jsouce obdarováváni a obdarovávajíce, ve skutečnosti od Ježíška, ale naopak skrze sebe jeho obdarováváme.

Každý z nás je prý stvořen k obrazu božímu. V každém z nás lze proto najít odlesk boží podstaty. Není tu náhodou Ježíšek jaksi nadpočetný?

Bůh, stvořiv člověka tak, jaký je, si své dávno odpracoval. Nyní je na člověku, aby dílo vylepšoval, anebo kazil. Na něm, ne na bohu, je, zda naději, již čas vánoční přináší, rozvine, anebo zašlape do země. Potřebuje k tomu spasitele?  Mnohokrát dokázal, že si umí sám poradit. Někdy, nač to zapírat, i v roli spasitele falešného.

Není to celé příliš komplikované, když jsouce obdarováváni a obdarovávajíce, obdarováváme Ježíška? Proč vánoční cukroví, kus krůtího stehna anebo kapra na švestkách nenosíme rovnou do nejbližší modlitebny. I děti by pochopily, že se pan farář postará a nadílku rozdá chudým.

Ivan Štern

Nejde jen o chudé. Jan Kalvín tvrdí, že je za sebe posílá sám bůh. Nejspíš z vrozené skromnosti. Neosvědčí se křesťan hodinami prodlenými na modlitbách či bušením se v prsa, mea culpa, mea maxima culpa, ale jen tehdy, bude-li se o své dělit s chudými.

Maje vše předchozí na paměti, konečně chápu vánoční židovskou anekdotu o malém Mojšem. Šel s maminkou na trh, aby si koupili smrček. Nesou ho domů. Mojše hrdě, aby všichni viděli, smrček mamince přidržuje. Na přechodu zvedne hlavu a ptá se: Mami, mají křesťané na Vánoce také stromeček?

Autor je spolupracovník časopisu Přítomnost

autor: Ivan Štern
Spustit audio