Eva Turnová: Znamení
Když jsem byla malá, v našem domě měl pátý schod odchlípnuté lino, které jsem vždycky musela přeskočit a když jsem zapomněla, věděla jsem, že mě buď bude otravovat úchylák, nebo bude k obědu koprovka. Můj život začal být plný takových znamení, po jejichž ignorování následoval trest.
Tahle hra nemá vůbec nic společného se sofistikovanými knihami, kde se píše, že nemáme například svěřovat peníze člověku, který se jmenuje Sebral, nebo se radit o detoxu s Našrotem.
Čtěte také
Na to já samozřejmě kašlu. Jména mých gynekologů byla Vrzal, Smejkal a Brynda a nikdy se mi od pasu dolů nic špatného nestalo.
Mě ale zajímají znamení zdánlivě fádní, kdy musím udělat první věc, která mě napadne. Často se v nich sama ztratím a začíná divoká štvanice.
Tak třeba včera: Ráno jsem vstala, šla jsem do kuchyně, ale do cesty mi spadlo koště, a tak jsem zametala tak dlouho, než mě vysvobodili dva psi, co zaštěkali v různých patrech čistou kvintu.
Čtěte také
Šla jsem na tramvaj, ale nebyla umytá, což bylo znamení, že tou tramvají rozhodně nemám jet. Díky tomu jsem na zastávce potkala pět bezdomovců, což bylo znamení, že se mám zbavit všech drobných.
Musela jsem pomoct všem starým a nemocným lidem na sedadla další tramvaje, díky čemuž jsem přejela – znamení, že nemám chodit do práce. Za odměnu jsem pak potkala spoustu známých, které jsem dlouho neviděla – Vrzala, Smejkala a Bryndu.
Ve Stromovce na mě vyskočil deviant. Zřejmě jsem někde zapomněla přeskočit odchlípnuté lino. A neuhodli byste, co bylo k večeři.
Autorka je spisovatelka a rockerka
eva@turnova.cz
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
