Eva Turnová: Na draní
Draní peří neboli „dračky“, či dokonce „škubačky“ bývala venkovská činnost, kdy skupina žen za dlouhých zimních večerů ručně oškubávala praporky z brků husího nebo kachního peří. Přesně tak si připadám, když připravujeme s kamarádkami občerstvení na zimní křty mých knížek většinou spojené s koncertem.
Vydáme se na místo o pár hodin dřív, krájíme, natíráme a spoustu toho probereme. Tradičně vyrábíme jen dva druhy pomazánek, kterými ale potřeme několik stovek krajíců chleba a ozdobíme okurkou.
Čtěte také
Hledištěm i jevištěm se v průběhu večera line výrazná česneková a rybí vůně, spojující oba přítomné tábory. Nakonec si kousnou i upejpálci, aby se vůbec mohli s ostatními bavit. Jídlo jde doslova na dračku.
Jednou jsem na akci obdržela peněžitou sumu od knižního nakladatele a řekla jsem si, že objednám u produkce regulérní raut a s holkama si tentokrát dáme voraz.
„U nás na to nemáme kapacitů,“ říká produkční divadla.
„Tak jídlo objednejte jinde,“ radím.
Čtěte také
„Dejte mi tedy ale specifikacé.“
„Zatím jsme sázeli na kvantitu a střídmost a teď to změníme,“ vysvětluju.
„Takže zadávám nekvantitu a nestřídmost, jó?“
„Prostě objednejte kvalitní jídlo v hodnotě asi tak čtyř tisíc.“
„To není zrovna moc, pokud to chcete i do bekstejdžé…“
Že půjde o finanční škubačku, mi došlo hned, když se během pár minut po na první pohled luxusním občerstvení zaprášilo. Po skončení minirautu odpadl hlavní host, alergický na ryby, jelikož avokádo na jeho sushi rolce se zřejmě při výrobě dotklo tuňáka; osvětlovač otekl po paprice a zvukař zase chodil jako tělo bez ducha, protože se těšil na domácí česnekovou pomazánku z minula a zmocnil se ho absťák. Jenom díky nekvantitě se někteří účastníci nájezdu nepřiotrávili.
K ránu už byli všichni stejně nadraní, a tak v dobrém vzpomínají jak na raut, tak na hraní.
Autorka je spisovatelka a rockerka
eva@turnova.cz
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
