Eva Turnová: Podél zdi a doleva
Letos na podzim mnohé z nás opět zaskočil covid, jehož příznaky se často táhly celé týdny. U mě byly třešničkou na covidortu ještě dermatologické problémy.
Zavolala jsem na kožní. S lékařkou se znám léta, jen jsem u ní dlouho nebyla. Recepční mi do telefonu oznámila, že změnila působiště.
Čtěte také
„Až dorazíte na adresu, půjdete podél zdi a doleva, až ke skleněným dveřím, tam vám někdo otevře a pak výtahem do třetího.“
Podél zdi a doleva je skladba od Plastiků, čeká mě zřejmě nějaký novoroční happening, říkám si.
Před skleněnými dveřmi stojí muž a žena.
Pozdravím.
„Dobrý den,“ odpoví jednohlasně pár.
Blechy
Prohlížím si ženu, která je mi dost povědomá. Za chvíli mi dojde, že to je doktorka, za kterou jdu. Jen trochu zestárla.
„Jaký dobrý den, čau, Mileno!“ říkám.
Čtěte také
„Ježíš čau, já tě bez brejlí nepoznala,“ řekne lékařka. Její partner, se kterým chodí na má čtení, mě popadne a začne mě pusinkovat.
„Tak co děláš?“
„Ale… kvůli covidu jsem nepokřtila Netopýra.“
„Nepokřtila netopýra? Ty jsi teda číslo,“ směje se muž.
„A s čím sem jdeš?“ řekne doktorka.
„Mám nějakou vyrážku, podívej.“
„No jo, to máš od blech.“
„Od blech? Tak to asi ani nemusím jezdit nahoru.“
„Jen pojeď, třeba to nejsou blechy, ale podrápal tě ten tvůj netopýr,“ řekne muž pobaveně.
Čtěte také
Zrovna někdo vychází a my vklouznem dovnitř do recepce.
„A teď kam?“ zeptá se muž bezradně.
„Kam asi? Do třetího, ne?“ Nechápu, proč se mě ptá, když to musí vědět.
Jsem otrávená. Blechy jsem zřejmě chytla na chalupě od kočky a teď mě čeká dezinsekční martýrium.
Přijedeme do třetího patra k čekárně. Vcházíme dovnitř právě ve chvíli, kdy se otevřou dveře ordinace a proti nám stojí pravá doktorka. Pozve mě dovnitř, takže nemám vůbec čas zjišťovat, kdo mě to objímal a častoval polibky.
„Tak co máš?“ řekne pravá Milena.
„Blechy. Asi.“
„Ukaž, ale nemáš, to je normální ekzém, předepíšu ti mast.“
Když jsem vyšla ven, cizí dvojice mě upřeně sledovala.
„No tak teda asi… čau,“ řeknu nesměle a mířím k východu.
„Čau! Hezkej novej a někdy se stav. Dáme si do nosu a něco si zahrajeme,“ řekne žoviálně muž.
„No, třeba blechy,“ odpovím. Sjedu do přízemí, skleněnými dveřmi ven, doleva, podél zdi a pak radši rovnou domů, kde se netopýr.
Autorka je spisovatelka a rockerka
eva@turnova.cz
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
