Eva Turnová: K sedmdesátinám básníka Pavla Zajíčka

V pubertě jsme sice tajně poslouchali z kotoučáku Dégéčka i Plastiky, ale nikdy by mě nenapadlo, že se po letech kruh uzavře a Pavel mi zavolá, jestli bych nehrála s DG na basu.

Čtěte také

Eva Turnová: Sputnik z kůže

Sešli jsme se v podzemním klubu v Jilské ulici, Pavel seděl u stolku, který byl v temném podniku úplně nejdál od dveří; z dálky vypadal jako Henry Fonda, měl pronikavý pohled, ale působil plaše. Dal mi kazetu s poslední nahrávkou DG, která mi připomněla skladbu od Johna Calea, co jsem měla ve sluchátkách. Hned druhý den jsem mu zavolala, že nabídku beru.

S kapelou jsme zkoušeli v zasutých prostorách Lucerny, kde odpadávaly kusy zdiva, všude visely dráty… Hráli jsme celé hodiny jako v transu, Pavel křičel svoje básně, co tahal z kapes na kusech papírů, jedním prstem ťukal na staré harmonium, občas vytáhl dvě železné tyče a bouchal jimi o sebe. Někdy mávnul rukou a řekl: „Tenhle kousek je dobrej,“ a na tom se pak postavila skladba.

Zůstal básnivým snivcem

Jako každá výrazná osobnost, měl Pavel svůj vnitřní silný, ale komplikovaný svět, který si přísně střežil, protože pro něj znamenal jedinou možnost. Ale když se do něj člověk nechal vtáhnout, tak zasáhl i jeho. Chodila jsem ze zkoušek domů pěšky, ulice i lidi vypadali najednou úplně jinak než dřív, všechno se zpomalilo a nabývalo jiných významů.

Čtěte také

Eva Turnová: Proud národní blbosti

Někdy se stávalo, že nám Pavel před koncertem zašeptal: „V noci jsem něco napsal, tak k tomu zahrajte, třeba v a moll.“ Vůbec nepřemýšlel o tom, jestli se to lidem bude, nebo nebude líbit. Všechno bylo o síle okamžiku, ve kterém nebylo místo na předstírání.

Když jsem k němu přišla poprvé na návštěvu, zrovna stavěl sochu z naplaveného dříví, do které vkládal všechno možné, co nacházel kolem sebe, a pak to celé zatavil epoxidem. V kuchyni se vařila polívka s obrovskou mrkví pro jeho malou dceru. Zeptala jsem se, co tvoří, a Pavel odpověděl: „Ale nic, to jenom zkouším, co se vejde do rámů… a taky do hrnce.“

Čtěte také

Eva Turnová: Žába na pětce

Pár měsíců po mém vstupu do kapely jsme nahráli CD Kniha psaná chaosem, letěla jsem zrovna do New Yorku a obcházela legendární kluby s kazetou. Všude to chtěli, ale my jsme nějak nebyli schopni zorganizovat cestu. Pavel na to vždycky řekl: „Vždyť jsme jenom taková náhodná loď snivců…“

I když je tenhle člověk, pro kterého je svoboda nejvíc, už asi navždy upoután na lůžko, stejně zůstal básnivým snivcem, který si jde svou cestou a chce jenom opravdový věci.

Všechno nejlepší, Pavle.

Autorka je spisovatelka a rockerka
eva@turnova.cz