Domluvili bychom se dnes staroslověnsky? A co praslovansky?
Rozuměli bychom si ještě s našimi předky, kteří mluvili praslovansky, nebo bychom se neobešli bez tlumočníka? Nejen o tom hovořil host Magazínu Leonardo filolog a bohemista Jiří Rejzek z Ústavu českého jazyka a teorie komunikace Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
„Vycházíme z jazyků, které máme doloženy,“ uvedl vědec. „Na jejich základě jsme schopni rekonstruovat hypotetický jazyk, ze kterého se čeština a další slovanské jazyky vyvíjely, který nazýváme praslovanština.“
O její podobě lze sice vždy spekulovat, ale i tady přichází na pomoc například indoevropština. „Tu jsme schopni opět rekonstruovat na základě porovnání právě s praslovanštinou, pragermánštinou a podobně.“
Praslovanština historicky zahrnuje velmi široké časové období, upozornil filolog. „Její raná fáze se vydělila zřejmě v polovině 1. tisíciletí před našim letopočtem, pak bylo dlouhé období, kdy se v tomto jazyku asi příliš mnoho nedělo,“ říká Rejzek.
Až ve 4. až 8. století začíná fáze, kdy dochází k většině změn, kterými se praslovanština liší od jiných jazyků.
„V pozdní fázi praslovanštiny kolem 9. století, kdy se pak rozpadla na jednotlivé slovanské jazyky, bychom asi našli určitý stupeň podobnosti s dnešní češtinou,“ soudí jazykovědec.
Tento jazyk ale obsahoval ještě hlásky, které by pro nás z dnešního hlediska byly obtížné. „Třeba nosovky, které známe z polštiny, nebo tzv. jery, které si představujeme jako neurčité hlásky, které měly přední a zadní variantu.“
„Kdybych to měl s něčím porovnat, tak možnost porozumění by byla asi taková jako mezi češtinou a například bulharštinou nebo makedonštinou,“ odhadl expert.
Ten připomněl, že všechny jazyky, které mají předponu pra-, jsou rekonstruované. „V tom tkví právě rozdíl mezi fázemi jazyka začínajícími na pra- a staro-.“
„Když ale máme staroslověnštinu nebo staroindičtinu, tak to jsou jazyky, ze kterých už máme písemné památky,“ objasnil Jiří Rejzek.
