Dlouholetý čínský premiér Čou En-laj byl prý příliš chytrý na to, aby bojoval o moc

Byl politikem, o kterém se říkalo, že je dost chytrý na to, aby se dral dopředu. Takže nakonec byl 30 let čínským premiérem, a devět let ministrem zahraničí.

Narodil se v březnu 1898. Studoval v Číně, Japonsku ve Francii a v letech 1920 až 1924 procestoval západní Evropou. Ještě před odjezdem do Evropy se stal členem marxistického hnutí a v roce 1922 vstoupil do Komunistické strany Číny.

Čínský premiér Čou En-laj s Mao Ce-tungem na letišti v Moskvě v roce 1964|foto:Fotobanka Profimedia

Když byla 1. října 1949 vyhlášena Čínská lidová republika, stal se Čou En-laj premiérem a ministrem zahraničních věcí. První z úřadů pak zastával až do své smrti v roce 1976, druhý do roku 1958. A přestože i v čínském nejvyšším vedení probíhal zákulisní boj o získání moci či její udržení, Čouova pozice byla dlouhá léta v podstatě velmi stabilní.

Odborníci se shodují, že Čou En-laj byl dost chytrý na to, aby se snažil podkopat pozice Mao Ce-tunga. „Navzdory své prestiži a vlivu nebyl schopen vést účinný odpor vůči Maovi. Čouův vliv závisel na jeho vztahu s Maem, který byl poslední instancí,“ napsal historik Michael Dillon.

„Bez ohledu na zásadní neshody zůstal Čou věrný Maovi jako vůdci strany i jemu osobně. Kdyby se Maovi postavil přímo, skončil by v soukolí čistek.“

Existuje jen jedna Čína

Čouovy instrukce čínským diplomatům, kteří odjížděli v roce 1955 na Bandungskou konferenci, na níž se ustavilo Hnutí asijských a afrických zemí, stojí za zaznamenání.

„Nikomu nenabízejte ruku k podání jako první. Ale kdykoliv vám ji kdokoliv nabídne ke stisku, neodmítejte. Ať se jedná o jakoukoli provokaci, žádné vášně, žádná žhavá slova. Chovejte se slušně k novinářům, i k takovým, kteří kladou nepříjemné otázky nebo dělají nezdvořilé poznámky.“

Přípitek čínského premiéra Čou En-laje a amerického prezidenta Richarda Nixona, který v únoru 1972 navštívil Čínu|foto:ČTK

Historikové dodnes nemají zcela jasno, jaká byla Čouova role v období takzvané „kulturní revoluce“. Jestli se jí aktivně účastnil, nebo největším excesům bránil.

„Byl absolutně přizpůsobivý,“ napsal historik Milan Nakonečný. A když čínský velvyslanec v České republice Jen Peng přednášel v březnu 1998 na Vysoké škole ekonomické v Praze, řekl: „Čou En-lajovi patří v Číně výlučně pozitivní hodnocení. Nikdy nesoutěžil s Maem a zůstal mu do poslední chvíle věrný. Nicméně za kulturní revoluce vzal na sebe ohromnou odpovědnost - zajistit základní funkce státu. Taky zachraňoval podle možností pronásledované osoby před levičáckými excesy.“

Největším úspěchem Čouovy kariéry bylo „šanghajské komuniké“, které v Číně podepsali v únoru 1972 americký prezident Richard Nixon a Čou En-laj. To už Čína přes půl roku seděla v křesle stálého člena Rady bezpečnosti OSN, kde vystřídala Tchaj-wan, který do té doby čínskou populaci reprezentoval.

Šanghajské komuniké obsahuje větu, o kterou se komunistická Čína opírá dodnes: že totiž existuje jen jedna Čína a Tchaj-wan je její součástí.

Logo|foto:Český rozhlas

Z našeho pohledu stojí za zaznamenání Čouův projev na X. sjezdu Komunistické strany Číny v srpnu 1973, kdy se obrátil na přítomnou sovětskou delegaci: „Když tvrdíte, že jste skutečně pro zmírnění mezinárodního napětí, proč neprokážete svou dobrou vůli tím, že uděláte alespoň dvě nebo tři věci – proč nestáhnete svá vojska z Československa a Mongolska a nevrátíte čtyři severní ostrovy Japonsku?“

Život Čou En-laje přiblíží v pořadu Portréty historik Jan Adamec.