Proč Mao Ce-tung zosnoval smrt svého nástupce? Syřané směňují antické skvosty za zbraně

V Hongkongu vyšla tento týden kniha, která významným zásadně otřásá důležitou kapitolou v dějinách Čínské komunistické strany. Kniha totiž rozbíjí oficiální verzi politického pádu vojevůdce Lin Piaa, předpokládaného následníka Mao Ce-tunga. Lin Piao sehrál coby vojenský velitel významnou roli v občanské válce proti Kuomintangu i ve válce proti Japonsku. Velel také komunistickým vojskům, která v roce 1949 obsadila Peking. V letech 1966 až 1971, tedy v první fázi takzvané Velké kulturní revoluce, byl designovaným nástupcem Mao Ce-tunga v čele Komunistické strany Číny. Zahynul však 13. září 1971 za dramatických okolností, společně s manželkou a synem, při zřícení letadla Trident nad Mongolskem. Pokoušel se uprchnout do Sovětského svazu kvůli obavám, že bude obviněn z pokusu o státní převrat. Letadlu údajně došlo palivo, přičemž pokus o útěk byl oficiálně interpretován jako zrada Maova režimu.

Nová hongkongská publikace podle britského nedělníku Sunday Times kromě jiného odhaluje pokračující boj čínských komunistů o interpretaci dějin. Obsahuje dosud nezveřejněné a pravé dokumenty, která dokazují, že propaganda o Linově smrti systematicky lhala. Problém se dotýká i nynějšího šéfa strany Si Ťin-pchinga, který před dvěma lety zaštítil svou autoritou oficiální druhý díl dějin strany. Kniha v kapitole o Lin Piaovi zopakovala tradiční podání. Tvrdí, že Lin Piao se dopustil hned dvou velezrad – prý chystal atentát na předsedu Maa a také chtěl v jižní Číně ustavit konkurenční komunistickou vládu.

V nové knize je však mimo jiné zařazen dopis Linovy dcery samotnému Maovi. Dívka, která zůstala naživu, protože s rodiči neletěla, odmítá všechny obvinění a dokládá je svědectvím dalších čtyř vysokých straníků, kteří potvrdili, že k žádné konspiraci proti Maovi nedošlo. Publikace obsahuje také studie hongkongských expertů, kteří nenalezli jediný důkaz o chystaném atentátu. „Rodina zcela jistě nechtěla prchnout z Číny kvůli úspěšnému či neúspěšnému atentátu,“ konstatuje profesor Chan Kang.

Zakladatel komunistické Číny Mao Ce-tung|foto:Public domain, Zhang Zhenshi, Tiananmen Gate

Knihu Návrat k nehodě Lin Paa vydalo v květnu v čínštině nakladatelství New Century Press. Vydavatelem je Pao Pchu, syn nejznámějšího čínského disidenta ze stranických kruhů, liberálního komunisty Pao Tchunga . Ten si bere na mušku zejména nynějšího šéfa strany. „Si je maoista. Nese plnou zodpovědnost za druhý svazek Dějin komunistické strany z roku 2011, které pokrývají období 1949 až 1978. Kniha vznikala šestnáct let, ale přesto se nikdo neodvážil naplno říci, že smrt svého nástupce zorganizoval sám Mao,“ upozorňuje Pao. Podle něj Si upravil výklad historie také tak, aby očistil svého otce z obvinění, že patřil k protistranické klice. Rodina za to byla Mao Ce-tungem vypovězena na venkov, ačkoli Siův otec byl revolucionářem od samých počátku komunistického hnutí. Pao upřesnil, že dokumenty o konci Lin Piaa získal od vysoce postavených straníků, kterým vadí zbabělý konformismus autorů. „Jakmile přijde na kritiku Maa, každý se dnes bojí a nechce se pouštět do debaty,“ tvrdí vydavatel.

Harvardský sinolog Roderick MacFarquhar v předmluvě ke knize vysvětluje, že Lin Piao se stal obětí jedné z Maových provokací. „Jaké důvody by měl Lin ke konspiraci, když bylo jeho jméno coby nástupce Maa zapsáno do samotných směrnic strany?,“ ptá se expert. Lin byl navíc o čtrnáct let mladší než Mao a mohl si tedy pohodlně počkat na převzetí moci. Nebyl pod tlakem a nemusel ztrácet trpělivost při čekání na nejvyšší post. „Pravda je taková, že Lin byl považován za jednoho z nejschopnějších velitelů Čínské lidové osvobozenecké armády. Navíc nejspíš vydal takzvanou rudou knížku Mao Ce-tungových citátů, tedy jakýsi kánon maoismu, takže byl zcela pravověrný. Mao se zkrátka začal jeho vlivu a moci bát, a tak začal Lin Piaa i jeho rodinu systematicky zneklidňovat a osočovat, až generál získal dojem, že je opravdu ve smrtelném nebezpečí. Tehdy udělal osudovou chybu a rozhodl se prchnout, což Mao pečlivě monitoroval a nedal mu na útěku žádnou šanci,“ říká závěrem profesor MacFarquhar.

Syřané drancují římské památky, aby nakoupili zbraně

Dva tisíce let staré antické památky ze Sýrie končí kvůli občanské válce na černém trhu v Libanonu, zjistil britský nedělník Sunday Times. Když se reportér týdeníku v přestrojení vydával za kupce, nevycházel z údivu – na předměstí Bejrútu mu nabídli například římské busty z druhé století našeho letopočtu, jejichž cenu odborníci určili v přepočtu na 430 milionů korun. Pravost artefaktů ověřil nedělník u pěti nezávislých znalců, včetně odborníků z UNESCO a Britského muzea. Ti hned poznali, že předměty pocházejí ze starověké Palmyry, tedy Města palem, které leží 215 kilometrů východně od Damašku. Ruiny velkého města, které bylo jedním z hlavních center starověkého světa, jsou pod záštitou UNESCO. Loni v létě se na internetu objevily amatérské videozáznamy, na nichž právě tam muži ve vojenských uniformách nakládají antické sochy a další předměty. Zřejmě jich odvezli hodně – převlečený reportér by si mohl koupit ještě římský sloup, podle expertů téměř za 12 milionů korun, a skleněnou vázu za 610 tisíc korun.

Sunday Times o nálezu informovaly Interpol a UNESCO, neboť jde o nejcennější památky, odcizené během dva roky trvajícího konfliktu. Podle nedělníku trpí antické památky soustavnými nájezdy zlodějů a detektorářů, kteří se snaží objekty zpeněžit a nakoupit zbraně. Drancování již postihlo jednu třetinu muzeí a 16 archeologických nalezišť. Podle odhadů byly ukradeny předměty za 3,8 bilionu korun. Jenom na britský trh se dostaly desítky artefaktů. „Není vyloučeno, že jsme svědky vůbec nejhoršího válečného drancování,“ řekl Sunday Timesům Christopher Narinello z londýnského Registru ztraceného umění.

Investigativní reportér nedělníku se nejprve začal na černém trhu vyptávat na věci dovezené ze Sýrie. Dealeři jej vozili od jedné skrýše k druhé, až skončil v bejrútském skladišti, nabitém po strop artefakty. Vedle zlatých sošek zde byly rané křesťanské rukopisy a další památky. Novinář pak zaslal do Londýna snímky, a experti jej obratem informovali, že jsou to všechno padělky. Když druhý den dealery konfrontoval, začali se omlouvat a po delším dohadování jej odvezli do oprýskané boudy na předměstí.

Syrská Palmyra|foto:Leoš Kosek, Veronika Rezková

Hlídač se snažil na reportéra udělat dojem a chlubil se, že si za pašování odseděl v Sýrii tři roky. „Nyní je prý zpět v branži,“ dodal a ukázal osm bust, pokrytých bahnem. Prý pocházejí z Tadmoru, což je aramejský název Palmyry. Nechal reportéra, aby poklady očistil – prý je musel pašovat v hlíně se zeleninou. Problémy s celníky prý nebyly, úplatky vyřeší vše. Ve skladu měl 11 bust a skleněné poháry. „Sýrie je bohatá na antická naleziště. Můžete kopnout kamkoli, pokaždé něco naleznete,“ vysvětloval a zkoprnělému reportérovi poté nabídl brutální ospravedlnění své činnosti: „Všechno to patří Sýrii a syrskému lidu, takže máme právo prodávat památky, jak se nám zlíbí.“ V nabídce byla i vzácná římská lakrimatoria, úzké vázy, které truchlící plnili slzami a ty pak ukládaly do hrobů na znamení úcty k zesnulým. V jiném skladišti na pobřežní promenádě byly zejména zlaté římské mince a sloupové hlavice.

Po druhé návštěvě vyvolaly snímky zaslané do Londýna pořádné pozdvižení. Odborníci se shodli, že všechny předměty jsou pravé. „Bylo to depresivní, zničující zjištění,“ řekla nedělníku kurátorka z aukční síně Bonhams Joanna van der Lande. Podle znalců byly sochy a busty odtrženy z náhrobků, a tím nenapravitelně poškozeny. Když pak začal novinář s prodejci smlouvat, nabízeli mu za busty jedno procento jejich skutečné hodnoty, za římské hlavice 2,5 procenta z reálné ceny a za sklo necelou třetinu. „V Sýrii se odehrává barbarské plenění. Navíc ani netušíme, zda vojáci na inkriminovaném videozáznamu patřili k rebelům, anebo to byli stoupenci Asadova režimu. Syrská muzea momentálně nejcennější exponáty uschovávají v bankách a trezorech, ale i tak je rozsah škod závratný,“ píší závěrem Sunday Times.

Zlatý život dětí francouzských socialistů

Nejstarší syn jednoho z nejvlivnějších socialistických ministrů Francie, Thomas Fabius, má ty nejlepší kontakty, nejhezčí přítelkyně a pozvání na ty nejsprávnější společenské akce. Na tenisovém turnaji Rollanda Garrose dostává nejlepší místa k sezení a léto tráví pravidelně v letovisku St Tropez. „Teď se však Francouzi ptají naléhavěji než kdy v minulosti, kde vzal tento dvaatřicetiletý nezaměstnaný podnikatel se sklony ke gamblerství peníze na koupi luxusního pařížského bytu,“ píše deník Le Monde. Nemovitost ho přišla v přepočtu na 183 milionů korun. Uvážíme-li, že jde o člověka vyšetřovaného v minulosti za praní špinavých peněz, je to pro image vládnoucích socialistů velmi nepříjemné. Vládní strana se už léta snaží setřást pověst „kaviárové levice“, která ještě více zesílila poté, co vyšlo najevo, že jeden z jejích ministrů využíval tajného švýcarského konta.

Vedle spekulací o zdroji Fabiových příjmů skandál vrhl nepříjemné světlo na privilegovaný život dětí politiků. Synovi exprezidenta Jeanu Sarkozymu se dostalo speciálního policejního zacházení v případu ukradeného skútru, a také Thomas Fabius zjevně žije ve světě, kde platí jeho vlastní zákony. Šéf diplomacie Laurent Fabius sice popřel, že by synovi ručil za půjčku, ale podle listu by rozhodně mohl. Když prezident Hollande dotlačil kabinet k odtajnění příjmů, ukázalo se, že muž číslo dvě ve vládě vlastní nemovitosti za 130 milionů korun. Jako potomek slavného rodu galeristů navíc drží v jedné z nejrespektovanějších aukčních síní akcie za 30 milionů korun.

Z manželství s filmovou producentkou Francoise Castrovou, s níž se rozvedl už v roce 1981, má dva syny. Mladší Victor zjevně zdědil více z jeho výjimečného intelektu – coby nejmladší ministr Mitterandovy vlády byl Lauren Fabius oceňován pro bystrost i pracovitost. Naproti tomu Thomas zdědil kromě předčasného řídnutí vlasů spíše podnikatelského ducha. Od třiadvaceti obchodoval s produkty pro kojence, později byl hoteliérem a nakrátko zakotvil i v televizi. „Jméno mu vždycky otevíralo dveře, a vysloužil si pověst člověka, který se lepí na celebrity, kde jen může,“ poznamenává list. Společenskému magazínu Le Point se svěřil, že půjčku na byt si bere tak jako každý, bez úspor a na hodně dlouho. Francouzská média však začala horečně vypočítávat, jak mohl byt koupit, když nemá žádné příjmy.

Logo|foto:Český rozhlas

Jeho konzultační firma vydělala v roce 2010 v přepočtu dva a půl milionu korun, o rok později jen 305 tisíc. Navíc na něj prasklo, že nezaplatil daň z příjmu. V průběhu transakce pak začal tvrdit, že si vydělal na byt v kasinu. To, že je hráč, je všeobecně známo, a do několika slavných evropských kasin už má zákaz vstupu. V Monaku kdysi vyhrál v přepočtu 763 milionů korun za večer a nechal spropitné ve výši 452 tisíc korun. V roce 2011 nechal jako zástavu švýcarské hodinky v marockém kasinu a později byl popotahován soudy, když vyšlo najevo, že jsou bezcenné.

Ani loni neměl dobrý rok. Dostal pokutu 386 tisíc korun za to, že zpronevěřil dva a čtvrt milionu od obchodního partnera, s nímž chtěl rozjet byznys s takzvanou „chytrou kartou“. Projekt se však nikdy neuskutečnil. Krátce před Hollandovým zvolením koupil byt v podezřelé firmě, za což jej popotahovala finanční policie Tracfin. Podle nejmenovaného rodinného přítele Thomas Fabius působí otci dlouhá léta velké potíže. Když například Laurent Fabius bojoval o prezidentskou nominaci v roce 2007, vystoupil Thomas s ostrou kritikou pětatřicetihodinového pracovního týdne, který byl tradičně považován za triumf socialistů. Sám ministr vydal v roce 2003 vlastní životopis, v němž hovoří o lásce ke svým synům. „Přiznává však, že ji nikdy nedokázal projevit, což v něm vyvolává silný pocit viny,“ poznamenává závěrem Le Monde.

Proč je Čína nejchytřejší zemí světa?

V Číně jsme tuto relaci začali a také ji tam končíme. Stanice BBC se věnuje mezinárodnímu výzkumu v oblasti výsledků vzdělávání, v němž dosahuje zcela mimořádných výsledků právě nejlidnatější země světa. Testy PISA pořádá každé tři roky Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, a podle nich hodnotí jazykovou i matematickou gramotnost a znalost přírodních věd. Zkratka PISA pochází z anglického názvu pro Program mezinárodního hodnocení studentů. A podle stanice BBC je výsledek jednoznačný – Čína předbíhá většinu západních zemí.

„V roce 2009 se umístnily na špici testů Šanghaj a Hongkong. Tehdy však nebylo jasné, zda nejde o regionální výjimku,“ říká koordinátor testů, Němec Andreas Schleicher. Ze zatím nepublikovaných výsledků však vyplývá, že stejně dobře si vedli čínští studenti i ve zbytku země. „Mimořádně dobré výsledky jsme zaregistrovali i v zaostalejších zemědělských a jinak znevýhodněných regionech. Právě tam byla patrná obrovská vůle studentů uspět. Dalším nápadným rysem čínských testů je velká vyrovnanost mezi dětmi z bohatých a chudých rodin,“ řekl BBC Schleicher. Podle něj je v čínské společnosti hluboce zakořeněno přesvědčení, že vzdělání je klíčem ke společenskému vzestupu a úspěchu. „Musím říci, že čínské výsledky ze zaostalých regionů by brala všema deseti každá západoevropská země,“ prozradil Schleicher. Peking však zatím nedal OECD svolení publikovat výsledky testů.

Schleicher míní, že v Číně dochází k souběhu kolektivních i individuálních investic do vzdělání. Šéf testů nedávno navštívil chudé oblasti Číny a všiml si, že nejnápadnější a nejvýstavnější budovy ve městech jsou právě školy. „Na Západě to jsou většinou nákupní centra,“ dodal Schleicher. Zatímco Čína vsází na vzdělání, euroamerická civilizace na spotřebu. Rozdíly byly patrné i tehdy, když se ptal studentů, co je klíčem k úspěchu ve škole. Američané to přisuzují štěstí a náhodě. Někdo se prý narodí s matematickým nadáním, tak jde na univerzitu, nebo nadání nemá, tak jde na jednodušší školu. V Evropě žáci definují úspěch sociálním statutem rodiny. „Otec je instalatér, tak to budu dělat po něm,“ řekl Schleicherovi jeden student. V Číně devět z deseti dětí odpovědělo, že úspěch závisí jedině na úsilí, na tom, zda dokážou pracovat opravdu velmi tvrdě.

Čínské děti|foto:Fotobanka stock.xchng

Letos čeká více než půl milionu dětí ze 70 členských zemí sdružených v PISA další „světový pohár ve vzdělávání“. Skokany roku by podle předběžných odhadů mohli být Brazilci, Turci a Poláci. Schleicher, který sídlí se svou organizací v pařížské centrále OECD, je velkým nadšencem globálních edukačních soutěží. Šéf Bílého domu Barack Obama poslední kolo testů zhodnotil výrokem, že „ti, kteří nás dnes porážejí ve vzdělání, nás budou zítra porážet také jinak“.

Výsledky testů budou zveřejněny příští rok. A ministři školství na ně budou čekat možná ještě nervózněji než žáci. Výsledky totiž způsobují v neúspěšných zemích pokaždé šok – obětí tohoto zklamání se stalo mimo jiné Německo, které ke svému nemilému překvapení zjistilo, že tolik ceněný vzdělávací systém produkuje jen velmi průměrné výsledky. PISA má dopad i na Spojené státy – kdysi zahleděné do sebe se nyní rozhoupaly a nadšeně přebírají vzdělávací modely ze zahraničí. „Vzdělání je totiž formováno tradicemi a souborem hodnot každé země, a má tudíž sklon k uzavřenosti. Neúspěchy lze stokrát omluvit – ale selhání v mezinárodní soutěži spolehlivě zatřese každým,“ tvrdí Schleicher.

Všeobecně se má za to, že vzdělávací systém potřebuje na reformu nejméně pětadvacet let. Schleicher však ukazuje na příkladu Singapuru a Polska, jak rychle se neúspěšná země může vyhoupnout nahoru. Testy jsou rovněž kritizovány za to, že srovnávají nesrovnatelné: jak může soutěžit dítě z nerozvinuté země třetího světa s žákem z vyspělé skandinávské země? „Možná to není fér, ale výsledek má obrovskou vypovídací hodnotu. Ostatně i děti ze třetího světa musejí uspět na globálním trhu práce. Není to zcela určitě fér, ale výsledek hodně napoví.“

A v čem spatřuje Schleicher úspěch asijských zemí? „Je to zásadně odlišná filosofie společnosti,“ míní Schleicher. Zatímco Asijci očekávají, že všechny děti školu dokončí s co nejlepšími známkami, na Západě je škola třídícím mechanismem, který vybírá hrstku vyvolených. „Jenomže vytvořit systém, který slízne smetanu a vyzobne si pár elitních žáků, není až tak těžké. Skutečnou výzvou je protlačit náročným vzdělávacím systémem celé populační ročníky. V Číně to v praxi znamená, že se nejlepší učitelé nasazují do nejhorších škol, a proto má země výsledky,“ prozrazuje tajemství úspěchu ředitel PISA. „Naše testy nechtějí nikoho mechanicky hodnotit – spíše chtějí všem zemím sdělit, co je možné a kam až to lze dotáhnout,“ dodává Andreas Schleicher.