Daniel Kroupa: Pandemie v době postní

To slovo je řeckého původu, je složené z výrazu pan, znamenajícího všechen, a démos – lid. Dnes znamená nákazu, která se šíří po celém světě.

Čtěte také

Gita Zbavitelová: Boj s koronavirem ztěžují fundamentalisté všech tří monoteistických náboženství

Není divu, že budí hrůzu, protože naznačuje ohrožení každého člověka, a i když ta nynější zatím nevykazuje počty úmrtí vyšší než jiné virózy, nikdo z nás neví, jestli ten postižený nebude právě on. Představuje neznámé nebezpečí, na které je přirozenou reakcí člověka iracionální strach. Ten je ale někdy horší než sama nemoc.

Přirozenou je tato reakce proto, že my lidé jsme stále součástí živočišné říše a zvířata v situaci bezprostředního ohrožení reagují tak, že utečou nebo se schoulí k obraně a boji. Jako lidé se oproti ostatním živočichům sice pyšníme rozumem, který nám pomáhá nacházet jiná řešení, ale na opravdový strach nestačí.

Připravit se na smrt

Čtěte také

Týden očima Petra Schwarze: Modlitba na prázdném náměstí

Člověk, který chce v takové situaci obstát, musí na ni být připraven. Jak? Musí změnit svůj postoj ke smrti. Obvykle se v každodenním životě totiž smrtí nejen nezabýváme, ale stavíme se k ní zády a žijeme, jako by se nás netýkala. Dokud jsem já, není smrt. Když je smrt, nejsem já. Proto se mě netýká, uklidňoval se jeden antický filozof. Jenže kdyby se nás smrt netýkala, nepotřebovali bychom se uklidňovat.

I když před myšlenkou na smrt uhýbáme, dobře víme, že náš život je konečný. Toto vědomí v sobě potlačujeme a utíkáme před vším, co nám je může připomenout. Takový život na útěku nás však vede k povrchnosti a neschopnosti řešit jeho vážné problémy ne jako zvířata, ale jako lidé.

Namísto toho se snažíme přehlušit nutkavý strach ze smrti požitky nebo horečným obstaráváním toho, co nám je vyvolává. A když toho dosáhneme, štveme se za dalšími. Nestáváme se tím více lidmi, ale degradujeme se na nenasytná zvířata. To je pravý základ konzumní civilizace.

K tomu, aby v sobě člověk naopak posiloval lidství, se musí vyrovnávat se smrtí. Musí se jí postavit tváří v tvář a přijmout ji jako součást svého života. Je jistě nesnesitelné vydržet hrůzný pohled do vlastní nicoty, ale bez poznání pravdy o vlastní existenci jako konečné člověk nemůže poznat skutečné možnosti svého života ani jeho smysl.

Smíření

Velká náboženství nezastírají pravou situaci člověka a nabízejí způsob, jak se s ní vyrovnat. Křesťané tak činí v době čtyřicetidenního půstu před svátky ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista. Na jeho začátku, na Popeleční středu, kněz jemným popelem věřícím dělá na čelo křížek a říká: „Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš.“ Postní odříkání si požitků nemá být žádným sebetýráním, ale připomínkou mezí naší existence.

Daniel Kroupa|foto: Jana Přinosilová,Český rozhlas

Na Velký pátek křesťané spoluprožívají Ježíšovo utrpení a smrt. Teprve pak přichází Bílá sobota, slavnost Ježíšova vzkříšení jako zdroje naděje na to, že smrt není posledním slovem života. Ne, nejde o pouhé pokračování toho, co bylo, o žádný posmrtný život, který by popřením smrti zvěstoval falešnou útěchu, ale o víc: Ježíš mluvil o „věčném životě“ pro ty, kteří jej přijmou jako Božího syna.

Kdo ví, třeba ta pandemie v době postní přišla proto, aby nám poskytla příležitost přemýšlet o tom, co to znamená.

Autor je filozof a pedagog