Náš národ nemá sebeúctu, proto si nechává líbit lež. Vyniká ale v soucitu, myslí si Čvančarová

„Teď nám komunikace trošku vázne a myslím, že to naprosto souvisí se sebeúctou,“ domnívá se Čvančarová. „Nevím, jak moc se dá říct, že má náš národ sebeúctu – vnímám ji jako nedostatečnou. Vidím kolem sebe, kam se povolí hranice toho, jak se k někomu lidé chovají, když nemá srovnanou sebeúctu.“

Čtěte také

Máme nejhorší vládu od revoluce. Žongluje s pravdou a lží a chybí jí ideje, míní etik Vácha

Pokud by na sobě lidé ale pracovali, neostýchali se pokládat si složité otázky a odvážili se hledat komplexní odpovědi, společenská nálada by se podle ní spravila. Bariéry, které ale komunikaci narušují, zpravidla tkví v prudkých emočních reakcích místo uvážlivé tolerance.

Uznává, že lidé možná reagují agresivně proto, že se mají potřebu jen bránit. „K ničemu dobrému to ale není, protože agresivita jde do minusu a někdy je těžké rozdýchat to. Nesmírně mě totiž irituje lenost v myšlení. Říkám si, že se do toho nemůžu vměšovat, že můžu jenom klást otázky nebo hledat odpovědi, když se mě někdo zeptá. Ale je těžké nechat lidem svobodu, aby si to našli sami,“ připouští.

Společenská komunikace a nálada se přitom tolik neliší od běžných mezilidských vztahů. Jitka Čvančarová proto lhaní politiků přirovnává k neupřímnosti v rodině či mezi partnery. Dezinformace pak vidí jako pomocnou berličku pro nejisté lidi, které se obtížně zbavuje, když se člověk spokojí s jednoduchými rychlými závěry a nechce hledat dlouhodobá řešení.

Vynikáme v soucitu

Naopak zásadní je podle herečky vzájemné sdílení nejen názory a postojů, ale také osobních zkušeností a příběhů – to totiž může působit terapeuticky pro všechny zúčastněné. Sama si to vyzkoušela před pár lety, když v rozhovoru velmi otevřeně mluvila o smrti nenarozeného dítěte či odchodu maminky, o kterou se až do poslední chvíle starala.

Čtěte také

Vetchý: Pro část lidí je úlevnější představa, že svět řídí ilumináti, než že žijeme v chaosu

„Jsem hodně autentický člověk a když už to pouštím, tak to nedokážu moc filtrovat, takže jde ven všechno,“ přiznává. „Ten rozhovor s Čestmírem Strakatým je starý dva tři roky a dodnes přicházejí vyznání a sdílení osobních příběhů, kde se ke mně dostávají opravdu silné, krásné věci. Důležité je věci říkat nahlas, když na to má člověk sílu. A taky to musí mít správný čas, aby to dobře dopadlo.“

Kromě vlastních osobních prožitků ale Čvančarová často sdílí příběhy rodin dětí s nemocí motýlích křídel, jejichž patronkou je. Angažuje se také v dalších oblastech neziskové pomoci, mimo jiné jako vyslankyně UNICEFu.

„V tom je moje velká národní hrdost! Před lety jsem dělala mezinárodní projekt na vymýcení tetanu v Mali. Bylo to mezi čtyřmi evropskými zeměmi a my jsme zvítězili na plné čáře, protože jsme vybrali úplně nejvíc peněz,“ vyzdvihuje. „Jestli máme něco, co teď svět postrádá, tak to je míra soucitu a vciťování se do druhého, která z nás dělá lidské bytosti.“

Pochopení a sdílení je podle ní důležité i v oblasti duševního zdraví, která se stále více otevírá a rozvíjí. Díky tomu se lidé nemusí stydět za své problémy a mohou je řešit ať už sami, nebo za pomoci odborníků.

Čtěte také

Festival Mezi ploty je svou misí evropská rarita, říká jeho patron Václav Marhoul. Jak si letos připomene Havla?

Proto Čvančarová kvituje i odtabuizování témat jako je psychiatrická léčba, k níž přispívá i festival Mezi ploty. Jeho letošním tématem je posilování odolnosti jedince i společnosti – mluvit o něm budou například Maroš Vago, Darja Stomatová, Zuzana Čaputová nebo Petr Pavel.

„Přijďte, bude tam krásně. Je to výjimečný festival, kterého si musíme vážit a hýčkat ho, protože má skvělé renomé v zahraničí,“ uzavírá pozvánkou Jitka Čvančarová.

Proč umělci vnímají společenské nebezpečí citlivěji? Jak se posiluje odolnost společnosti? A za co být v životě vděční? Dozvíte se v záznamu celého rozhovoru. Ptá se Světlana Witowská.