Martin Horálek: Hledání naděje v pandemii

Ano, koronavirová nákaza mění náš svět od základů. Cítíme se nejistí a slabí, protože prakticky ze dne na den neplatí skoro nic z toho, co platilo ještě včera a co jsme po desetiletí pokládali za samozřejmost. Naše životy se mění takřka po každém zasedání krizového štábu. V zájmu celku ztrácíme kdysi tak samozřejmá práva jednotlivce, jako je svoboda pohybu nebo právo na soukromí.

Čtěte také

Lída Rakušanová: Solidarita v izolaci

Trefně to vystihl plzeňský biskup Tomáš Holub, když naše dosavadní životy popsal jako putování: „Celá naše cesta byla předvídatelná, byla to cesta krajinou veskrze pestrou a úrodnou. Nabyli jsme tak pocitu, že se vlastně ani jako církev, ani jako společnost nemusíme ničeho moc obávat. Že my sami dobře víme, kudy alespoň v základním směru naše cesta povede dál a jak po ní kráčet.“

Jenže, jak píše bývalý hlavní vojenský kaplan Tomáš Holub, tohle všechno je teď úplně jinak: „Jako bychom při svém putování vstoupili do zcela neznámé a nebezpečné krajiny. Je to krajina, v níž se naše cesta ztrácí v mlze nejistoty, kde na nás číhají doposud neznámá nebezpečí, kde nás ohrožuje zmatek a strach z neviditelného nepřítele. Stojíme tedy před velkou výzvou nově se zorientovat a nalézt způsob, jak společně jít za současných podmínek s důvěrou a podpírat jeden druhého.“ Tolik biskup Holub.

Naděje

Znovuobjevení síly lidské solidarity a vzájemné sounáležitosti je jen jedním z koronavirových efektů, kterých jsme nyní svědky. Stejně tak náhle objevujeme i hodnotu lidského slova a pravdy jako takové. Zdá se, jako by se v tavicí peci pandemie rozpouštěla i postmoderní sklovina doby, která byla tak příznačně označována jako post-faktická nebo post-pravdivá.

Dokonce i politici, pro které bylo žonglování s fakty a dynamické ohýbání skutečnosti základní a často ceněnou výbavou, najednou zjišťují, že v krizi lidé lež neodpouští a důvěra se těžce získává, ale lehce ztrácí, jak praví známá píseň.

Neméně pozoruhodným důsledkem epidemie je i to, jak mnozí lidé přehodnocují své priority a zacílení života.

Nechci snad v laciné a naivní zkratce tvrdit, že se lidé náhle hromadně obrací k duchovním hodnotám a lepšímu životu. Je ale fakt, že minimálně vědomí smrti a vlastní konečnosti, které jsme dříve tak úporně a nutno přiznat i úspěšně vytěsňovali, je ve společnosti v těchto dnech mnohem hmatatelněji přítomné, než tomu bylo ještě před několika týdny.

Hlavní poselství postní doby, kterou v těchto dnech prožívají křesťané, se tak ironií osudu stalo vlastně celospolečenským leitmotivem. Kéž by to byla i šance společně nalézt naději, která je hlavním poselstvím Velikonoc!

Autor je dramaturgem náboženské redakce České televize