Byly olympijské hry v Berlíně pro československé sportovce svátkem aneb Hry pod hákovým křížem

Státy, které sportovci reprezentovali, se tak ocitly ve složité situaci a ani sami sportovci nebyli jednotní v rozhodnutí, jestli se olympiády v Německu zúčastnit. Československo nebylo výjimkou.

„V létě 1936 byla v Evropě už velmi napjatá situace. Uvážíme-li, že nacisté nastoupili k moci v lednu 1933 a okamžitě začali zakládat koncentrační tábory. Atmosféra se na celém starém kontinentě stupňovala do brutální podoby. Nacistické Německo se snažilo získat místo na výsluní, ale za cenu porušování jakýchkoliv smluv a dohod,“ popisuje host pořadu historik Vojtěch Kyncl.

Úsilí o pořádání olympiády v Německu trvalo několik let. Nikol Kučerová ve svém diplomové práci uvádí: „První olympijské hry se v Berlíně měly konat v roce 1916, přesně 20 let od konání první moderní olympiády. Kvůli první světové válce, která vypukla o dva roky dřív, a výbojné Německo v ní sehrálo ústřední roli, však nikdy nebyly uspřádány. Po válce se agresoři nesměli dalších olympijských her zúčastnit, a tak Německo mohlo poslat své sportovce až na hry v roce 1928 do Amsterodamu.

Čtyři němečtí kandidáti

Myšlenky na pořádání her se však Německo nevzdalo nikdy. V roce 1930 oznámila kandidaturu vedle Berlína i další tři německá města – Kolín nad Rýnem, Frankfurt nad Mohanem a Norimberk. Berlín však byl jasným favoritem.“ A tak byl Berlín vybrán jako místo konání letní olympijské hry, pro zimní pak zvítězil Garmisch-Partenkirchen.

Závod ve sprintu na 100 metrů na prvních novodobých olympijských hrách v dubnu 1896 v Aténách|foto:Fotobanka Profimedia, ©

Vnitropolitická situace v Německu se ale zásadně změnila s nástupem Adolfa Hitlera do funkce říšského kancléře. A nastává obrat ve všech oblastech společnosti, sport nevyjímaje. A co s tou olympiádou?

„Adolf Hitler zpočátku nesouhlasil s olympiádou, neboť samotné ideály mu byly naprosto cizí. Teprve na nátlak mistra propagandy Josefa Goebbelse se podařilo jej přesvědčit a ukázalo se, že to byl správný tah. Olympiáda se stala vrcholem nacistické propagandy v polovině 30. let a jednoznačně vedla k potvrzení režimu jakožto právoplatného režimu německého národa,“ vysvětluje historik.

Protesty ve světě i v Československu

Olympiádě ale předcházely také protesty v různých státech světa. V říjnu 1935 byl v oficiálním zpravodaji Americké federace práce text, ve kterém bylo uvedeno: „Podle historického precedentu nesmí mít hry nikdy politický charakter. V žádném případě nejsou vládním podnikem, nýbrž setkáním amatérských sportovců všech zemí, které řídí mezinárodní sportovní výkony. Těžko se dá očekávat, že Adolf Hitler uchová nepolitický charakter blížících se soutěží.“

Součástí pak byla výzva, aby se sportovci neúčastnili a hry byly přeloženy. Podobný Výbor na přeložení her vznikl také v Československu, mezi jeho představiteli byli atlet Oskar Hekš a sochař Jakub Obrovský. Mezi požadavky bylo uvedeno: „Stále hlasitěji musí znít volání: Přeložte olympiádu z Berlína!“ Ale nikdo tyto hlasy nerespektoval.

Československá kolekce pro ZOH v roce 1936|foto: ČOV

Tedy z těch, kteří měli kompetenci k rozhodnutí. Ostatně tajemník Českého olympijského výboru František Widimský byl o správnosti svého rozhodnutí přesvědčen až do roku 1940.

Smutnými příběhy jsou pak dobové argumentace, že odmítnutí účasti na olympiádě by mohlo být považováno za nepřátelský čin vůči Německu. „Nikdo nechtěl nacistický režim dráždit, ale ukázalo se, že nacistický režim je tím jenom posilován,“ konstatuje Vojtěch Kyncl.

Úspěch nacistického Německa

A tak se olympiáda v Berlíně konala. Byl to velkolepý úspěch nacistického Německa, výstavní monumentální stadión – zároveň budoucí politické řečniště, skvělá organizace, skvělé výsledky německých sportovců A zároveň kolorit nacistických symbolů, typické hitlerovské zdravice a zfanatizované prostředí, kdy bylo nutné vidět neustálá vítězství „nadřazené rasy“. Že by už tehdy nebylo jasné, oč nacistickému Německu jde?

Na otázku, zda byla tedy olympiáda v Berlíně v roce 1936 pro československé sportovce svátkem, historik Kyncl odpovídá: „To je velmi obtížné hodnocení, protože na straně jedné dokázali vítězit – například Alois Hudec, který získal zlatou medaili v gymnastice. Ale na druhé straně to bylo nejen pod olympijskými kruhy, ale také pod hákovým křížem. Tendence zavírat oči pak doběhla demokratické státy za necelé tři roky a řada sportovců zahynula ve vyhlazovacích lágrech.“

Celý pořad Ivany Chmel Denčevové najdete v audiu.