Bojujeme o životy, ale místo intenzivní péče jsme teď paliativa, říká o situaci v nemocnicích kaplan

14. březen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Na covidovém oddělení nemocnice ve Slaném leží asi 50 nakažených

Umírání pacientů se lékaři a sestry pracující na intenzivní péči nevyhnou. Přesto dřív platilo, že se většinu pacientů podaří zachránit. To ale pandemie covidu-19 změnila. „Teď je to masivní. V intenzivní péči je váš cíl toho člověka zachránit, vrátit zpátky do života. My tady teď bojujeme o životy, ale v drtivé většině se ten cíle nepodaří. A to strašně ubírá energii,“ svěřuje se v pořadu Vertikála na Plusu nemocniční kaplan Marek František Drábek.

Drábek má zkušenosti s paliativní péčí, stejně jako s prací na jednotce intenzivní péče. Aktuálně v Nemocnici milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze pomáhá kolegům v první linii.

Čtěte také

„Vrátil jsem se na výpomoc, protože ten nápor je obrovský. Je to dlouhé a náročné v tom, že nám tam leží na intenzivních lůžkách lidé, u kterých tušíte, že většině nepomůžete,“ říká a dodává: 

„Nejsme paliativa. Ale najednou jako bychom se jí měli stát – dobře, tak teda nezachraňujeme životy, ale ty lidi prostě dopečováváme. A když zemřou, tak si můžeme říct: ‚Super, ten člověk vlastně byl bez bolesti, spokojený.‘ Není ani čas na ty další věci – že bychom se zkontaktovali s rodinou a podobně.“

Je potřeba zároveň ošetřit bolest psychickou, sociální, spirituální.
Marie Svatošová

Jeho slova potvrzuje také zakladatelka hospicové péče u nás, lékařka Marie Svatošová:

„Mně se během toho roku rozvinula doma taková poradna – mám několik telefonů a e-mailů denně právě od personálu z první linie. A nejsou to jenom sestry z hospice. Jsou to i sestry a lékaři z intenzivní péče. Vědí, jak si představuju, že ta péče má vypadat. A dostali se do situace, kdy to takhle dělat nemohou. A strašně jim to vadí. Tíží je to, protože prostě musí udělat to, co nejvíc hoří, a nemají čas na komunikaci s těmi lidmi.“

Sama přitom připomíná, že komunikace je v těchto chvílích stejně důležitá jako fyzická pomoc. „To doprovázení je jistě o tom zvládnout tělesné symptomy – to je důležité. Ale ten člověk nemá jenom bolest fyzickou. Tam je potřeba zároveň ošetřit bolest psychickou, sociální, spirituální,“ vysvětluje Svatošová.

Všechno jde moc rychle

Zásadní rozdíl mezi aktuální situací na jednotkách intenzivní péče a v hospicích je především rychlost, s jakou se vše děje.

„V hospicovém prostoru, který jsem zažil na začátku kariéry, lidé vlastně přicházejí a už mají za sebou nějaký proces diagnostiky. Tady se dostávají do té situace akutně. Je to v podstatě něco, jako když máte nehody. Něco vás srazí a vy jste s tím dopředu nepočítali,“ srovnává oba světy Drábek.

Čtěte také

A podobně překotný je i vývoj nemoci u pacientů. „Častokrát je to fofr. To není tak, že máte tři týdny, měsíc, dva měsíce. Někdy máte několik hodin. Ty stavy se opravdu mění velmi rychle. Často stihnete říct dvě až tři věty předtím, než toho člověka zaintubujete. A pak už se neprobudí,“ popisuje každodenní realitu intenzivní péče Drábek.

„Opravdu jsou vyčerpané síly, jsou na dně a potřebují povzbudit,“ říká Svatošová o lékařích i sestrách, se kterými je v kontaktu.

„Většinou ten hovor končí u toho, co ten život vlastně je. A já skutečně nevěřím, že lidský život končí v krematoriu nebo na hřbitově. Já věřím, že ten přesah tady je. Jakmile se na to dívám z tohoto úhlu pohledu, tak já vítězím, i když mi ten pacient zemře, ale zemře dobře – dá do pořádku vztahy, usmíří se s rodinou i s Bohem,“ doplňuje lékařka.

Jak pomoct

Co lze dělat pro lidi, kteří svůj boj s koronavirem prohráli? „Na rozhovory čas není. Ale ti lidé vycítí, jestli ta sestřička má opravdu víru, ze které žije,“ je přesvědčená Svatošová a radí, co v takovém případě lze dělat:

Čtěte také

„Modlit se. To může opravdu každý. A může to udělat i ta rodina doma, která nemůže dneska na návštěvu za umírajícím blízkým člověkem. Může se modlit na dálku. A může to udělat dokonce i ten, kdo o sobě říká, že nevěří. Může, a to funguje, říct: ‚Pane Bože, jestli jsi, tak pomoz.‘ A to úplně stačí.“

Nemocniční kaplan Marek František Drábek pak v této souvislosti zmiňuje i možnost využití moderních technologií: „Ukázalo se, že to funguje. A že to funguje skoro stejně dobře, takže tyhle cesty pomoci jsou určitě možné. Přestože jsme od sebe separovaní, tak v tom nemusíme zůstat sami. Vždycky se dá najít cesta a způsob, jak ty věci vyjádřit, jak komunikovat.“

Přestože jsme od sebe separovaní, tak v tom nemusíme zůstat sami. Vždycky se dá najít cesta a způsob, jak ty věci vyjádřit.
Marek František Drábek.

A pozitivně se snaží na celou situaci dívat i zakladatelka hospicové péče v Česku Marie Svatošová:

„Já myslím, že tahle doba je pro nás školou a že ten přínos bude teprve dodatečný. Protože my se z toho musíme poučit. Já věřím, že se z toho zdravotníci i celá společnost poučí. Že si lidi začnou přerovnávat v hlavě žebříček hodnot. A nejen to. Ale že začnou hledat smysl života. Věřím, že se to opravdu dotkne srdcí lidí, že si uvědomí hodnoty a že se mohou zlepšit vztahy v rodinách.“

Poslechněte si celý pořád Vertikála Veroniky Sedláčkové.

Se svými hosty probrala také to, jak v hospicové péči vypadá práce s pozůstalými, nebo co říkají jako poslední slova svým pacientům, když nadešel jejich čas.

autoři: Veronika Sedláčková , Ondřej Skácel
Spustit audio

Související