U lidí, kteří umírají, je občas dobré nepomáhat, je to ale nesmírně těžké rozhodnutí, přiznává lékař a záchranář

13. únor 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Škoula, host pořadu Hovory

„Když přijdu do práce jako internista, tak vím, že ke mně přijdou lidé s nějakým spektrem obtíží. Zatímco na záchrance ráno vůbec netuším, jestli budu za deset minut koukat do počítače, nebo někde na cestě,“ popisuje lékař Jan Škoula v pořadu Hovory.

Čtěte také

Různorodost práce a medicínská náročnost – to jsou dva hlavní důvody, proč ho práce na záchrance tak baví a zajímá.

„Tak, jak se na místě rozhodnete, takové to bude. Takže sice máte velkou odpovědnost, ale taky velkou pravomoc, což je výhoda.“

Napětí, které denně na záchrance prožívá, považuje za zdravé. „Stres je tady na místě, protože člověk úplně v klidu být nemůže, když se kolem odehrávají špatné věci. Na druhou stranu máme tu výhodu, že našim úkolem je pro nemocného člověka udělat vše, co můžete. Stabilizovat ho a předat do nemocnice. A už si to nenesete domů,“ popisuje.  

Pokud po osudu nemocného sám nepátrá, je jeden případ následován dalším, a ten zas dalším. „Takže to v hlavě nezůstává a nenesete si to s sebou, což je velká výhoda oproti těm, co pracují třeba v centrech chronické péče a jsou tomu vystaveni od rána do večera.“

Občas už nepomůže nikdo

Jsou ale okamžiky, kdy už pomoct nemůže. „Takové situace, kdy už nemůžeme dělat vůbec nic, přicházejí. Naštěstí je jich významná menšina,“ přiznává Jan Škoula. Pokud jde o nemocného, který odchází z tohoto světa, „tak tam vidíte, že je občas dobré nepomoct“. Je to ale podle lékaře velmi těžké rozhodnutí.

Čtěte také

„Určitě ho nedokáže člověk udělat sám. Jako že bych přišel a řekl ‚tady ne‘. Spíš je to tak, že vidíte, v jakém stavu je nemocný, v jakém rodina. Vidíte, jaká má onemocnění, a taky, co byste pro něj mohli udělat. A pak si občas říkáte, jestli ty tři dny jeho další existence jsou opravdu ještě dny života.“

Lékař vysvětluje, že tím má na mysli tři dny, o které by mu zřejmě dokázal život prodloužit, kdyby ho odvezl do nemocnice, kde by ho připojili na přístroje. „A on už by nežil v tom smyslu, co si představujeme pod pojmem život, respektive vnímání reality, možnost radovat se. V té chvíli se snažím s příbuznými, s lidmi, kteří nemocného obklopují, domluvit na důstojném konci. Aby byl lidský.“

Když vám člověk odejde pod rukama

Záchranář a lékař Škoula popisuje i další situace, se kterými se denně setkává, a to jsou autonehody. „Často jezdíme k nehodám nebo tam, kde je poškození tak významné, že víte, že to nepůjde. Že vám člověk odejde pod rukama. S tím se smířit musíte.“

Čtěte také

V neposlední řadě to jsou resuscitace. „Před vámi je člověk, který už v podstatě zemřel. Okolí pomáhá, vy v tom pokračujete a – někdy se to podaří, někdy ne. Když se to nepodaří tam, kde se to podařit mělo, tak pak přemýšlíte proč. Pochopitelně hledáte chybu: u sebe, u týmu profesionálů. Říkáte si, že kdybychom něco udělali jinak, třeba by to dopadlo líp.“

Takových okamžiků ale zažívá stále méně a méně. „Za těch třicet let, co tuto práci dělám, tak se jak ve schopnosti posádek, tak v technice nebo v návaznosti ve zdravotnických centrech situace změnila. Do té míry, že jsou výsledky naší práce podstatně radostnější,“ dodává Jan Škoula.

Celý pořad Hovory Ondřeje Kepky najdete v audiozáznamu.

autoři: Ondřej Kepka , lup
Spustit audio

Související