Odpuštěním, zbavením se špíny je člověk povinen sám sobě. I když se to zdá nemožné, říká kněz Vácha
Před Vánocemi si kněz, biolog a etik Marek Orko Vácha připomíná, že lidé se sice honí za dárky, ale dávají tím najevo, že chtějí někoho obdarovat. „To je pro mě tím poselstvím: je lepší dávat než dostávat,“ vyzdvihuje v pořadu Hovory Českého rozhlasu Plus. Svátky jsou podle něj i dobrou příležitostí odpouštět. „Znamená to, že něco pustíš z ruky. Otočíš kohoutkem a ta nádržka se špínou, co má člověk v hlavě, vyteče,“ přirovnává. Jsou věci, které přesto k odpuštění nejsou?
Odpouštění není volitelné, netýká se jen úzké skupiny lidí, zdůrazňuje Vácha. „Především je to služba, kterou si je každý člověk povinen sám sobě,“ je přesvědčený.
„Abych mohl rozumně fungovat, žít spokojený a radostný život, musím to vyhodit z hlavy. Jako když se odpouští špína a naše mysl se zase zalije jiskřivou vodou,“ vykresluje.
Čtěte také
Pocitu, kdy člověk odpustit nedokáže, říká Vácha peklo: „Peklo je neviditelnost toho, co se odehrává v hlavě. Odpuštění neznamená zapomenout, ale vylít.“
Inspiraci k tomu, jak a proč odpouštět, hledá Vácha v židovství. „Jejich deváté a desáté přikázání míří proti závisti. Desatero říká: Buď pozorný, člověče, o čem přemýšlíš, protože závist a neodpuštění jsou ty nejhorší hříchy. Z toho totiž nemáš vůbec nic,“ zdůrazňuje.
Ještě těžší než odpustit druhému je odpustit sám sobě, uznává kněz. „Jenže odpustit druhému můžu až ve chvíli, kdy jsem schopen odpustit sám sobě. Někdy je to opravdu až skoro nemožné,“ uznává.
Odpustit střelci?
O odpuštění a bolesti mluvil Vácha také s rodiči studentů, kteří byli zavražděni před rokem, 21. prosince, na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. O čem přesně s nimi hovořil, prozradit nehodlá. Ke zveřejnění jsou ale závěrečná slova, která jim řekl: „Přeji vám, ať jste čisté duše, ať jste světlem proti všem oblakům zla a zmaru.“
A doplnil pět vět, které si podle něj osvojili všichni, kteří se denně setkávají se smrtí: „Děkuji ti. Odpouštím ti. Odpusť mi. Mám tě rád. Můžeš jít.“
Čtěte také
Po tragédii je totiž podle něj důležité projevit dobrý úmysl. I když odpustit vrahovi je těžké.
„Když arcibiskup Jan Graubner při mši položil na oltář růži i za toho, který střílel, tak podle mě není správně položená otázka, jestli si to ten člověk zasloužil, nebo nezasloužil. Pro mě je otázka, jestli měl arcibiskup dobrou vůli. A věřím, že měl. Tím to pro mě končí,“ přibližuje kněz a dodává:
„Stejně tak vnímám jako dobrou vůli to, když mi jeden z rodičů popisoval, že mu pomohlo, když ho sousedka prostě jenom beze slova objala. Nevěděla, jestli to pomůže, nebo nepomůže. Ale měla dobrou vůli něco udělat.“
Co všechno se odpustit dá? A co už ne? Kdo může odpouštět komu? Poslechněte si celý rozhovor.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
