Humanitární pracovník: V Evropě nám nic nechybí. Je těžké dívat se lidem, kterým pomáhám, do očí

Přes Džibutsko vede takzvaná východní migrační trasa. Ročně po ní přechází 300 tisíc lidí převážně z Etiopie, kteří odchází kvůli ekonomickým faktorům, měnícímu se klimatu i nepokojům na seberu země. Přes Džibutsko a Jemen míří do Saúdské Arábie.

„Jsou to chudí lidé, kteří nedostali jinou příležitost, jak žít lepší život. Nemají se jak uživit. Jsou to často ti nejchudší z nejchudších,“ přibližuje Shelby a mluví jako soukromá osoba, nikoliv reprezentant IOM.

Shelby se potkával s lidmi na cestě na Arabský poloostrov i s těmi, kteří už vyčerpali všechny rodinné peníze a emigrace se jim nepodařila. Viděl jejich zoufalství.

„Srovnat se s tím mi pomáhají zkušenosti, které jsem načerpal už dřív, v mladším věku,“ přiznává. „Nejvíc mi dala práce na libanonsko-syrské hranici. Viděl jsem tam lidi, kteří roky bydleli ve stejném přístřešku a každý den potřebovali pomoc.“

„A po návratu z Ukrajiny se mi často stávalo, že když jsem byl v Praze, byl jsem hodně dojatý z toho, že tady nemáme sirény, nelétají nám nad hlavou drony a rakety. Že nejsme každý den v ohrožení,“ říká s tím, že po příjezdu do Evropy je vždy prvních pár dní naměkko. 

„V naprosté většině nám v Evropě nic nechybí,“ zdůrazňuje. „Když jsem uprostřed pouště v Džibutsku, tak si uvědomuji, že mám v kapse diplomatický pas a kreditní kartu. A že kdyby toho na mě bylo příliš, tak bych mohl kdykoliv odjet. Což bych si samozřejmě nedovolil.“

Čtěte také

Až 90 procent afrického kulturního dědictví je v Evropě a Americe. Dekolonizace muzeí se týká i Česka

Zatímco on měl možnost Afriku bez problémů opustit, lidi, s nimiž se setkává jako humanitární pracovník, dávají za šanci neregulérní migrace na jiný kontinent celé jmění své rodiny.

„Ti lidé nemají nic, v poušti jsou odkázaní na naši pomoc. Pro mě je složité se jim dívat do očí. Jaký je mezi námi rozdíl? Ten, že já se narodil v Praze a oni v Etiopii,“ popisuje.

Stejné pocity měl i na Ukrajině. „Jel jsem pomáhat do Dněpru. Ale už jsem nejel dalších 150 kilometrů na východ na frontu. Ale viděl jsem dvacetileté kluky, kteří na tu frontu s velkou pravděpodobností mířili. Podívat se jim do očí je strašně složité,“ říká a doplňuje:

„Asi jsem už tak profesně deformovaný. Ale nejsem schopný pochopit nás jako lidi, že dokážeme tolerovat tyto rozdíly.“

Poslechněte si celý rozhovor