Běžný let, který skončil tragédií. Jak to bylo s únosem letadla v roce 1972?

Podstatou daného příběhu byl únos letadla z tehdejšího komunistického Československa. Zdánlivě jasný příběh, zdánlivě jasný případ. Ale po několika desetiletích se začaly – díky badatelům – objevovat nové skutečnosti.

Začalo to jako zcela běžný odlet vnitrostátní linky, která startovala 8. června roku 1972 z letiště v Mariánských lázních a směřovala do Prahy.

Na palubu se dostalo několik mladých lidí ze subkultury undergroundu, posměšně nazývaných „máničky“. Přinutili pilota změnit směr a letět do západního Německa. Tragédií bylo, že o život přišel pilot letadla.

Historik Ivo Pejčoch se ve své studii nazvané Teroristické metody při překonávání státní hranice věnoval i těm – dle jeho názoru – specifickým, které nazývá „teroristické“, a ve výčtu případů uvádí i tento. Host pořadu Jak to bylo doopravdy, badatel František Stárek, kontruje: „Teroristický komunistický režim donutil lidi, aby takto reagovali.“

Jeden z největších útěků na Západ se odehrál v roce 1951. „Vlak svobody“ dovezl cestující do západního Německa

• Upravit
• Smazat

Uzavření hranic mezi komunistickým Československem a západními demokratickými státy trvalo – s krátkými přestávkami – více než 40 let. Možnost vycestovat byla velmi složitá, pro některé zcela nemožná. Přesto tisíce lidí v cestě za svobodou riskovali svůj život. Bylo tomu tak i v případě nečekaného přejezdu československého osobního vlaku do Západního Německa.

Dodejme, že to nebyl jediný pokus v historii, kdy se z komunistického státu snažili lidé dostat i formou únosů letadel. V daném filmovém zpracování tak byly smíchány a zneužity některé jevy, proti kterým chtěla Státní bezpečnost zakročit: mladí lidé, kteří chtěli žít nonkonformně, alternativní umělecká scéna, náboženská tradice spolu s údajnými zločinci, narkomany a vrahy.

Zcela zřejmý protiklad oproti tomu vzývanému „klidu na práci“. Ostatně film vzniknul v roce 1978, tedy pouhé dva roky po procesu s undergroundem a krátce poté, kdy vznikla Charta 77, která byla mimo jiné reakcí i na tyto politicky vykonstruované procesy. Třešničkou na dortu v rámci propagandistického tažení pak byla píseň skupiny Olympic nazvaná Únos. Tolik dobový kontext, ve kterém se únos daného letadla odehrál.

Přísně tajná pitevní zpráva

Dotyční se do západního Německa dostali, poté stanuli před soudem a byli odsouzeni. Pouze jeden z nich – Lubomír Adamica – ve vazbě spáchal sebevraždu a ve svém dopise na rozloučenou rodičům napsal: „Měl jsem vás moc rád a v posledních chvílích života jsem myslel na vás… Nevěřte ničemu, co slyšíte, a polovině toho, co víte, říká pořekadlo.“ Právě on byl považován za vůdce oné skupiny, který měl pistoli a z bezprostřední blízkosti měl vystřelit na pilota letadla. Ten vzápětí svým zranění podlehl.   

Po řadě let se na badatelskou cestu vydal dokumentarista Petr Vrána, který posléze v časopise Vokno publikoval svá zjištění a rovněž na výstavě, která proběhla v pražském DOXu. Popsal nejen skutečné životní příběhy dotyčných mladých lidí, pro které byl život v komunistickém státě pod neustálou perzekucí estébáků nesnesitelným, ale také závěry šetření ohledně údajné vraždy pilota.

Jak StB organizovala únosy lidí? Bohumila Laušmana omámili, poslankyni Tumlířovou zachránil drdol

• Upravit
• Smazat

Státní bezpečnost (StB) byla prodlouženou rukou vládnoucí komunistické strany. Všemocná, obávaná, s nevybíravými praktikami.  Nikdo si před estébáky nemohl být ničím jist.

Mimo jiné uvedl: „K mému bádání jsem povolal odborníky, dva bývalé plukovníky české policie a soudní lékařku. Přefotografoval jsem stovky stránek spisů včetně pitevní zprávy weidenského soudního lékaře a k našemu obrovskému překvapení jsme objevili pitevní protokol dvou českých lékařů – Šňupárka a Vorla ze dne 12. června 1972. V této zprávě se píše, že tito soudní lékaři prohlédli inkriminované letadlo a zjistili, že zleva ze shora se střílet nedalo.“  

Obtížně lze pak vysvětlit, proč tuto verzi – podle Vrány a dalších nepravdivou – potvrdil i německý doktor Latka. Snad jen obavy z „teroristických“ činů, kterým Západní Evropa čelila, byť by byly činy z podstaty jiné než ty, ke kterým sáhli lidé z komunistického Československa.

A Petr Vrána pokračuje: „V Praze tedy pár lidí u StB vědělo, že se nemůže jednat o vraždu, a proto opatřili pitevní zprávu razítkem ‚přísně tajné‘.“ 

Major Zeman s vysvětlením?   

Říká se, že zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Únos letadla v roce 1972, stejně jako podobné další cesty, jak překonat onu železnou oponou, naprosto zoufalými činy byly. Skutečnosti, které se odehrály, jsou často stále ještě předmětem bádání a potýkání se s všudypřítomnou komunistickou propagandou, která zanechala své stopy na lidech i po pádu totalitního režimu.

Seriál Třicet případů Majora Zemana se často vrací na televizní obrazovky a František Stárek konstatuje: „Ať se vysílá, ale součástí má být vysvětlení toho, co se doopravdy stalo.“

Celý pořad Ivany Chmel Denčevové najdete v audiozáznamu.