Básníka Ivana Blatného dnes známe i díky jeho anglické ošetřovatelce v blázinci, naznačuje historik

„Ivan Blatný se narodil v roce 1919, jeho otec spisovatel, básník, dramatik Lev Blatný zemřel velmi mladý, jen ve 36 letech. Ivan se stal polosirotkem a po třech letech, kdy zemřela i jeho matka, byl jen ve svých 13 letech sirotkem úplným,“ říká literární a výtvarný historik Radim Kopáč.

„V té době začal psát básně, možná jako obranu před svým nešťastným údělem,“ dodává.

Blatný tehdy žil v Brně, dostal se mezi umělce, kteří se stali i jeho nejbližší přátelé. Mezi nimi byl Jiří Orten a jeho guru byl o generaci starší Vítězslav Nezval. Ten ho zasvěcoval do prvorepublikové avantgardy.

V letech 1940 a 1941 vyšly jeho první sbírky Paní Jitřenka a Melancholické procházky. Po válce se mu pak otevřely další možnosti publikování. Do toho však přišel únorový převrat 1948, krátce po něm Blatný odjel na stipendium do Velké Británie. Tehdy se také rozhodl, že se už domů nikdy nevrátí.

Rozhodl se emigrovat

„Byl to blesk z čistého nebe, protože Blatný byl už od konce první republiky, během protektorátu a hlavně v letech poválečných, dost viditelnou a exponovanou postavou české poezie,“ konstatuje Kopáč.

Čtěte také

Meda Mládková byla buldozer, ale „jela“ tím správným směrem, myslí si historik umění

„V jeho rozhodnutí se zřejmě objevily tři motivy: brutální proměna po únoru 1948, setkání s exulanty z přelomu 30. a 40. let Josefem Ledererem a Ivanem Jelínkem a jeho silná, nevyzpytatelná emocionalita.“  

Bylo to pro něj tehdy velmi špatné, ocitl se v osamocení, neuměl anglicky, nevěděl, co se sebou počít. V září roku 1948 se dostal do psychiatrické léčebny – v podobných ústavech pak s přestávkami prožil většinu svého života.

Měl štěstí, že se setkal s mecenáškou Medou Mládkovou – také exulantkou, která založila nakladatelskou edici Sokolova. „V roce 1954 vydala antologii pod názvem Neviditelný domov, což byly verše patnácti exulantů. Editorem byl Peter Demetz a zastoupen byl také Ivan Blatný,“ uvádí literární a výtvarný historik.

„Blatný se tak ocitnul po boku tehdejšího výkvětu československého exilu a pro něj to byla na dlouhou dobu jediná příležitost vidět své vytištěné jméno na básnické sbírce.“

Čtěte také

Básník Ivan Blatný má v Británii svou ulici. Jeho příběh zaujal radního města Ipswich

Byl to takový trochu paradox: v blázincích Blatný zažíval nejen melancholii, ale také uspokojivý pocit, že je o něj postaráno, vlastně se tam cítil svobodně. A stále psal a psal verše, které ošetřovatelský personál sbíral a házel do koše.

Až se objevila zvláštní žena, ošetřovatelka Frances Meacham, o které Radim Kopáč říká: „Stala se mu blízkou, nejenom proto, že částečně uměla česky a tím mu zpřítomnila ztracené město, zemi a přátele, ale především tím, že ji zajímal. A začala věci, které mu odpadávaly od ruky či je házel přímo do koše, sbírat a archivovat. Dokonce pak oslovila Josefa Škvoreckého v Torontu, který tam měl nakladatelství, a v roce 1979 díky práci Antonína Brouska vyšla Blatného sbírka Stará bydliště, za dalších osm let pak Pomocná škola v Bixley.“

Čtěte také

Básník Ivan Blatný. O hvězdě české poezie, která přese všechno zazářila, v oceňovaném románu Martina Reinera

Pád komunistického režimu hodnotil Blatný v dopise prezidentu Václavu Havlovi jako „požehnání svobody“, ale rozhodnul se v Anglii zůstat, v srpnu 1990 zde ve svých nedožitých 71 letech zemřel.

 Na otázku pořadu, jestli ošetřovatelka v blázinci zachránila významnou část naší poezie, host pořadu Kopáč, odpovídá: „Zachránila, její role je s trochou nadsázky srovnatelná s rolí Maxe Broda, a to pokud jde o dílo Franze Kafky. Díky tomu, že poslala Škvoreckému do Kanady, díky tomu, že Brousek z nich uspořádal dva velké výbory, tak hned po listopadu 1989 začaly jeho básně ve společnosti rezonovat. Díky ní nebyl tehdy Blatný zapomenutý, a to až dodnes.“

Ivan Blatný|foto:archiv Martina Reinera