Jak komunisté řídili média? Svobodu tisku uznáváme, ale má svoje hranice, prohlašoval Husák

Komunisté tehdy rozhodovali, o čem se lidé smějí něco dozvědět, a propaganda byla všude. Jak říká host pořadu mediální historik Daniel Růžička: „Připomínalo to dobu protektorátu.“

Svoboda má své hranice

Když v dubnu 1969 budoucí hvězda komunistické normalizace Gustáv Husák řekl: „Svobodu tisku uznáváme, ale má svoje hranice a ty určuje stranické a státní vedení,“ bylo jasné, co bude následovat.

Čtěte také

Cenzura na hlavních samopalů. Jak se československé redakce zbavovaly novinářů po srpnové okupaci?

Pokud se nad Husákovým výrokem zamyslíme, je to vlastně dnešním pohledem absurdita. Růžička vysvětluje, že to byl protimluv, který byl základním principem žurnalistiky komunistického režimu a ten se projevoval už od února 1948.

„Média měla za úkol prosazovat zájmy vládnoucí KSČ, formovat souhlasný postoj veřejnosti k její politice a bránit šíření alternativních názorů,“ říká a konstatuje: „Svoboda médií ano, ale jen taková, jakou komunisté dovolili.“  

Loajální k režimu

Bylo třeba poměrně rychle utáhnout šrouby, protože pražské jaro spjaté s nadějemi o „socialismu s lidskou tváří“ se mělo stát odsouzeníhodnou historií. Vlastně nebylo divu, protože právě žurnalistika se stala důležitým faktorem pro reformní snahy.

Čtěte také

„Co jsme kde přehlédli?“ Nacistická cenzura doběhla i novináře-kolaboranty, popisuje historička

„Lidé se přestali bát mluvit veřejně o tématech, o kterých se do té doby mluvit nesmělo,“ míní historik a dodává: „Novináři se stali plnohodnotnou silou, a také jistou opozicí vůči vládnoucím komunistům.“

Staronové pořádky pak znovu zavedly pravidla pro fungování médií jako nejdůležitějšího ideologického nástroje, kdy se novinář stal propagátorem a propagandistou komunistického režimu. Novináři také podle Růžičky museli být loajální k režimu.

Na to dohlížela instituce Federálního úřadu pro tisk a informace. Ta zpracovávala svodky témat, která se ve sdělovacích prostředcích objevila, a výsledky byly dodávány přímo na Ústřední výbor KSČ. Při tamních pravidelných poradách pak šéfredaktoři dostávali úkoly, o čem a jak psát nebo mluvit.

Nástroj moci a politické výchovy

Členství v komunistické straně bylo samozřejmostí. Při tvorbě televizních nebo rozhlasových pořadů – včetně zábavných či seriálových – bylo podle historika klíčovým, že na prvním místě byl požadavek komunistické ideologie a marxismu-leninismu.  

Čtěte také

Pamatujete na rozhlas „za totáče“? Cenzura, tresty za šíření zpráv ze „štvavých“ vysílaček ze zahraničí, ale i tajné české rádio Blue Hill

To ostatně potvrzuje také výrok tehdejšího neblaze proslulého ústředního ředitele Československé televize Jana Zelenky, který roku 1983 při příležitosti setkání se zaměstnanci řekl:

„Československá televize je důležitým nástrojem moci a masové politické výchovy, která se nikdy nesmí vymknout z řízení a kontroly komunistické strany… Československá televize je přímo řízena Ústředním výborem KSČ.“

Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, jestli socialistická média nebyla přímo řízena vládnoucími komunisty, mediální historik Daniel Růžička odpovídá: „Byla až do listopadu 1989. Komunistická strana měla na informace a řízení médií po celých 40 let monopol.“