Babišova vláda se zpronevěřila službě národu. Proto jsem odešel z poroty Státní ceny za literaturu, vysvětluje básník Hruška

Literární historik a vědec v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd dodává, že si nedělá velké iluze, že by současná politická reprezentace byla čistota sama.

Podsouvali mi, že se snažím být etickým arbitrem.
Petr Hruška

„A že to jsou dobročinní andělé, kteří nemyslí od rána do večera na nic jiného než na obyvatele této země. Ale míra toho přešlapu a míra zpronevěření se tomu nejdůležitějšímu, to znamená službě národa, tak ta byla tak evidentní v tom pragmatickém holportu. Takže se bylo potřeba proti němu ohradit.“

Čtěte také

Karel Hvížďala: V závalu Petra Hrušky

„Byl to jen můj krok a byl učiněn mnou samotným za sebe. Leč vyvolalo to zvláštní reakce. Nepřekvapovaly mě tolik reakce, které pochybovaly, zda je ten krok přiléhavý,“ vzpomíná básník Hruška s tím, že větším překvapením pro něj byla reakce novinářů. „Velmi podrážděné reagovali především kulturní redaktoři Babišových Lidových novin. Jako kdyby cítili, že se musí touto reakcí obhájit.“

Politika vs. státní ceny

Podle Hrušky ale nelze stanovit nějakou etickou tabulku, podle které by člověk věděl, jestli tohle je ještě přípustné, a něco už není.

„To je každodenní ptaní se, každodenní potěžkávání všech možných hledisek, všech možných kritérií, na základě kterých potom člověk udělá konkrétní rozhodnutí,“ odpovídá na otázku, jestli spojovat politiku a udělování jakýchkoli státních cen.

Cítil jsem, že komunisté umožňují, aby se tato vláda dopouštěla udělování státních cen.
Petr Hruška

„Vláda reprezentovala stát a ta cena byla státní. Je to představa, že konkrétně tato vláda tím pádem reprezentuje i tuto státní cenu. Vláda, která je opřena o komunisty, kteří vždy, jakmile se kultura začala rozvíjet, tak ji začali stříhat, trestat, šikanovat. Představa, že státní cena bude garantována vládou, která se zcela bezostyšně hlásí k tomuto postoji, a je jí jedno, že je tímto postojem držena u moci, byla nemožná, nepředstavitelná.“

Čtěte také

Petr Hruška: Poezie je způsob, jak nerozumět světu

„Těžko jsem mohl pomyslet na Jana Zahradníčka, Zdeňka Kalistu, Zdeňka Rotrekla. Na literáty, kteří byli za komunistů odsouzeni k dlouholetým žalářům, případně k trestům smrti. Když jsem cítil, že komunisté umožňují, aby se tato vláda mimo jiné dopouštěla i té ,drobnosti‘, že uděluje státní cenu za literaturu. Tak tento moment byl pro mě nepřekročitelný. A byl pouze můj,“ vysvětluje Hruška.

Když básník a literární historik před lety svůj krok vysvětloval, tvrdil, že svou roli u něj hrál i pocit vlastního studu pocházející ještě z dob normalizace. Tehdy totiž nikdy nenašel odvahu k nějakému veřejnému vystoupení proti režimu.

Prošel jsem normalizací a zpětně mě mrzí, že jsem nenašel víc odvahy.
Petr Hruška

„Samozřejmě, že i jistý pocit studu, o kterém jsem psal, se na tomto rozhodnutí podílel. Já jsem skutečně nebyl žádný hrdina, ani nejsem.“

„A to byl také jeden z problémů, kdy mi v reakcích na to mé odstoupení podsouvali, že se snažím být nějakým etickým arbitrem. Že tady snad demonstruji, jak bychom se měli všichni chovat. To vůbec ne. Já na to nemám právo. Skutečně nejsem žádným morálním arbitrem ani hrdinou a dobře jsem si byl vědom právě normalizace, kterou jsem prošel a ve které mě zpětně mrzí, že jsem nenašel víc odvahy,“ popisuje své pocity.

Čtěte také

Státní cena za literaturu není politická. Bojovat se svědomím ale nechci, říká exporotkyně

„Reagoval jsem tak mimo jiné proto, abych znovu nemusel zakoušet rozmanité výčitky a úzkosti, které jsem zakoušel v 70. a potom i v 80. letech například na vojně, když jsem k tomu byl samozřejmě donucen.“

„Představa, že bych se vzepřel, znamenala vojenské vězení Sabinov. To ale neznamená, že když jsem tak činil, že to bylo s klidnou duší a že mě to zpětně pořád nestraší. Ta hrůzná mašinérie, které jsem byl součástí třeba zrovna na té přízračné socialistické vojně.“

Čeština je živel

Petr Hruška přiznává, že když uvažoval, jak svůj politický názor vyjádřit, tak ho ani ve snu nenapadlo využít politicky angažovanou poezii. „Protože se znám a poezii, která je explicitně politicky angažovaná prostě psát neumím. Osobně se raději angažuji jako Petr Hruška, a nikoli v básni, kterou napíši.“

Čtěte také

Poezie není dřina, je to řemeslo a talent. Potřeba je cit k češtině a rytmu, radí básník Jan Kašpar

Když pak přemýšlí o češtině, a co pro něj osobně znamená, říká: „Čeština je jazyk, čeština je řeč, ale čeština je také živel. Je to něco, co se zdá, že nám patří, že máme ve své moci, co používáme jako svého druhu nástroj k tomu, abychom se domluvili s druhým, abychom komunikovali.“

„Zároveň čeština, jako každý živý jazyk, je také něčím, co nás přesahuje a co nám dělá naschvály. Co se chová po svém, co má svůj autonomní život,“ uzavírá Petr Hruška.

Celou Osobnost Plus Lucie Vopálenské najdete v audiozáznamu. Dozvíte se, proč básníka přitahují divné věci, například poezie.