Karel Hvížďala: V závalu Petra Hrušky
„A ruku na srdce: často interpretace básnického textu připomíná, že půjde každopádně o násilí, zabijačku. O nepřirozené vytržení něčeho z něčeho nebo semletí něčeho na něco jiného... Měli bychom si toho být vědomi a s interpretacemi to nepřehánět.
Možná, že vůbec nejkrásnější svět je svět před interpretací, ten, který ještě není vyložitelný, natož vyložený. Mluví na nás celý najednou jako nějaký obraz neznámou řečí a očekává, že z něj chvíli budeme celí pryč, ne že v něm budeme hned celí doma. Báseň tuhle krásnou nesrozumitelnost a neobydlenost původního světa podle mne hlídá a stará se o ni.“ To jsou slova šestapadesátiletého básníka Petra Hrušky z knihy V závalu, z textu Ryba.
Čtěte také
Útlá knížka je souborem sloupků, podpovídek, odstavců a jiných textů. Já si sice myslím totéž, co tento autor, protože moc dobře si pamatuji, k jak nesmyslným výkladům nás nutili i na gymnáziu v 50. letech, ale jak má pak člověk o jeho knize psát, když ví, že ji nemá a nesmí interpretovat?
Pokusím se o to, protože tato kniha je pro lidi, kteří nečekají, že jim autor dá jednoduchý návod na život, nebo že se ocitnou v roli občana v zemi, kde vláda za ně všechno vyřeší, či že budou a musí vždy všemu a všude rozumět, že bude velmi podnětná až buditelská. Je to nejspíš tím, že Petr Hruška nám připomíná, že žijeme ve světě, kde existuje mnoho jazyků, kterým nikdy nemůžeme rozumět, ale které jsou i pro nás důležité, protože nás nutí k vlastnímu přemýšlení, rozvíjí naší fantazii a vzbuzují v nás pokoru. Protože, jak známo, čím víc triumfujeme nad tímto světem, tím víc prohráváme sami se sebou.
Čtěte také
Na tajemství neznáma nás upozorňuje hned první Hruškův text nazvaný V závalu, podle kterého se kniha jmenuje. Autor v něm připomínána zával v Chile v roce 2010, kde uvízlo pod zemí 33 horníků, a panovala obava, že to nemohou v podzemí vydržet psychicky ani fyzicky.
Na místo se sjela krizová elita z celého světa, včetně odborníků z NASA a podařilo se jim do podzemí dopravit dostatek vzduchu i potravin. A jejich rada byla jednoduchá: Choďte spát ve stejnou hodinu, vstávejte a jezte stejně tak, často cvičte, nebo se zblázníte či pobijete. Donutili je zvolit si vedoucího, poradní výbor a hlavně respektování vedení. Horníci poslechli a přežili v závalu několik měsíců. Společenství pod zemí řádně fungovalo, až v jednom z hlášení z podzemí se objevila zpráva, že jeden z horníků složil báseň. Byla dlouhá, klopotná a naléhavá. Básník seděl na balvanu a ostatním předříkával verše a nikdo nahoře ani dole nevěděl, co s tím. Jen se najednou zdálo, že takhle to není až tak špatné. Vytáhli je všechny. Nikdo si tam nemyslel, jako Egon Ervin Kisch, jak připomněl ve svých vzpomínkách Friedrich Torberg: „Za mě myslí Stalin.“
Čtěte také
V Hruškově knize najdeme i chválu ředitele Národního divadla moravskoslezského Jiřího Nekvasila, který podle něj i třeba Prokofjevova Ohnivého anděla či Martinů Tři přání, interpretuje dráždivě a otevřeně a nesnažil se o žádné těžkotonážní pravdy a spolehlivé jednoznačné výklady, o žádnou hotovost. Spíše tam podle Petra Hrušky najdeme vlnění fantazie, groteskní a tísnivé výlevy bez úlevného rozuzlení. Pojetí režiséra diváky vybízelo k vlastnímu „drzému“ interpretačnímu dobrodružství.
A nějak podobně je to i s mým psaním o cizích knihách, nechci je interpretovat, chci jen, aby pro ty, kteří jsou nastaveni na podobnou příjmovou vlnu, jim jméno Petra Hrušky a jeho knihy uvízlo v hlavě a alespoň na čas z nich nevypadlo, protože je přitahuje těžko vyslovitelným novým dobrodružstvím.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
