Zuzana Válková: Nebul, to už vydržíš!

16. leden 2022

Povodeň z návsi dávno ustoupila, ale na památku černých vírů, jak se ves ostatně jmenuje, po sobě nechala jemný prach z říčního bahna. Leží na chodnících, parapetech, na svátečním skle v kredencích obýváků, kde se už rok větrá.

Velká voda s sebou, jak se zdá, vzala ještě něco jiného: cvrkot. Těžko říct, jestli se v obci opravdu někdo utopil nebo přišel o zdraví pod haldou vepřovic. Ale jestli tu někdy bylo živo, pak teď, po záplavách, se dělá jen, co se musí.

Čtěte také

Jsou tři hodiny odpoledne, slunce tlačí novou dlažbu do štěrku a v místním koloniále mají, světe div se, hned tři druhy čínských polévek po pěti korunách. Tavený sýr se pořídí za dvacet a rohlíky po koruně ještě nejsou moc tvrdé. Patnáct, dvacet a pět, to je dohromady čtyřicet korun za svačinu a večeři, ze které snad něco zbyde, ale taky nemusí; na internátě, kde bydlíte, se dělí všichni o všechno, takže možná přijde někdo loudit. Je úterý. Ze tří stovek na pět dní vám zbývá sto osmdesát – to není moc dobré skóre, pátek je daleko a ještě se musíte do rozpočtu vejít s jízdenkou domů. Ale to se nějak udělá.

Barevný most

Na internát, šedivý panelák o sedmi patrech oddělených pletivem, aby se holky a kluci nepotkávali na tajno, vede cesta přes nový most: je tak nový, že i náctiletému děcku, kterým v roce 1998 jste, osvětlí rozsah přírodní pohromy. Mostní konstrukce, o dost barevnější, než aby byla důvěryhodná, vede vysoko nad hladinou řeky. Pokud voda sahala až tam, kde si točíte igelitovým sáčkem s rohlíky, musela to být apokalypsa. Řeka Morava, ta pohanská, nevyzpytatelná mocnost, teď sotva olizuje dno.

Čtěte také

Cestou na ubytovnu se ploužíte kolem hřbitova, kam občas chodíte na sdílené retko, a pak zahnete doprava u chemičky, která každou noc svítí jako stadion při olympijských hrách. U ní se tyčí váš přechodný domov. Na každém patře bdí jeden vychovatel a kouří. Vychovatelé vám nesuplují rodiče. Představují autoritu, která hlídá, co děláte, sleduje, jestli držíte slovo, a ví, že vám to nestačí. Ale tady na to nesmíte myslet. Moc byste si nepomohli.

Každý den po vyučování sedíte u papundeklového stolu, sledujete, jak nudlová drátěnka nasává horkou vodu, a čekáte, až to přejde. To čekání. Není, jak věci urychlit: k dospělosti a svobodě se nedá přiblížit silou vůle. Můžete jen dělat, co se musí, a navazujete vztahy, jaké se zrovna pěstovat dají, ne takové, jaké byste chtěli.

Další vlny

Třetí rok pandemie a pátá vlna covidu je něco, co jsme si v březnu roku 2020 neuměli představit. A rozhodně by to pro nás nebylo zdravé. Víra, že normál je hned za rohem, je zázračné palivo. Zkušenost z internátu praví, že čekáním na život, cvrkot i lidi podle vlastního výběru se dá strávit i šest let. Brzo snad bude líp; prognózy k omikronu říkají, že možná po třech, snad po pěti týdnech budeme mít nejhorší za sebou. Přestože nejhorší jsme ještě neviděli a nevíme, jestli nepřijde zase něco nového.

Zuzana Válková

A tak spolu dál sedíme zavření v domech, bytech a pokojích, pomlouváme autority, které obecní dozor taky viditelně nebaví – a navíc si v roce 2022 ani nemůžou veřejně zapálit –, a ohříváme polévku pro nemocné sousedy. Když se to vezme kolem a kolem, je docela dobrá doba na větu „nebul, to už vydržíš“. Na internátě zabírala.

Autorka je publicistka

autor: Zuzana Válková
Spustit audio

Související