Zuzana Válková: O kolínské profesora Wickhama a samopalech na taftových sukních
Když procházel školními chodbami, vůně se za ním táhla jako svatební vlečka vévodkyně z Lancashiru. Podle těžkého, sladkého parfému se stopami rozkladu něčeho kdysi živého bylo možné určit, kudy se profesor pohyboval i o půl dne později. Jako druhý smrádek za ním táhli studenti: třinácti- i čtrnáctiletá děcka, vábená příležitostí popatřit na důkaz, že Velká Británie existuje, a má dokonce i ty atributy, které si zapomněla vysnít.
Píše se rok 1997 a profesor John Wickham, rodák z britského Liverpoolu, studentům jistého olomouckého gymnázia představuje paletu kulturních novinek: obleky vřesové barvy se šedivými košilemi.
Čtěte také
Nikdy mu nechybí kravata s obrázky: smajlíky, sněhuláky nebo motorkami. Vždy je hladce oholen, voňavku si, k naší drobné lítosti, nejspíš vtírá i do dlaní. Jeho image nás nenápadně vede k tomu, abychom si představili realitu britských internátních škol – a pak se o něco klidnější vraceli na internát u olomoucké chemičky Farmakon. Hodiny dějepisu, které učitel vede, mají strukturu i formu vysokoškolské přednášky – těm později nedostojí tuzemské vysokoškolské přednášky.
Brit do českého vzdělávacího systému importuje do té doby nevídaný prvek: sebeironii. Vedle vtipů na vlastní účet si střílí z historie, z politiků i z královny. Nemůže se přitom spoléhat na to, že mu rozumíme; je to jedno. Přesto, že je nám třináct a vtipnou říkačku o tom, v jakém pořadí Jindřich VIII. popravil své manželky, pochopíme až později, vůle dorozumět se s ním a jeho světem, ve kterém jsme občané, a nikoliv děti, je větší než naše absentující slovní zásoba. V některých z nás probudí trochu extrémní imunitní reakci.
Jako líbat se přes sklo
Čtěte také
Bruntálské náměstí Míru se pod jeho vlivem stává svědkem imaginárních konverzací mezi našincem a skupinou neexistujících britských diplomatů. Tudorovci jsou najednou zajímavější než Přemyslovci. A rozklad britského impéria je o parník zábavnější než rozklad okolních továren, kterými najednou vedou úhledné tunely. Je to samozřejmě celé trochu k smíchu, ale vychýlení perspektivy – která se vrátí do zdravější polohy v rané dospělosti – má docela důležité následky.
Zjištění číslo jedna: svět je opravdu zatraceně velký. Aby člověka nepřehlédl jako lán, je třeba vynaložit jisté úsilí. Zjištění číslo dva: málokterá společenská situace je tak žíravá, jako když na někoho akutně potřebujeme udělat dojem, ale k dispozici máme jen „oh, really?“. Poznatek třetí: začít se smát cizímu vtipu až ve chvíli, kdy ostatní utichli, protože my čekali na překlad, je jako líbat se přes sklo. V neposlední řadě: vždy, a většinou obratem, se najde někdo, kdo je lepší než my. Někdy úplně ve všem. Podezření, že je člověk jednička, mu může vydržet jen tehdy, zůstane-li s ním zalezlý v Čechách.
I proto bylo v uplynulém týdnu tak zajímavé sledovat debatu o jazykových schopnostech několika členů nové vlády. Není to věc k posměchu, bohužel – protože se to téma pořád vrací, dá se označit za rys zdejší politiky, a nikoliv výjimku. V této souvislosti dává nový smysl i čtyři roky stará fotka dnešní ministryně obrany pózující ve velké večerní se samopalem. Světu, kterému se více než 30 let od revoluce nechceme naučit rozumět, se dá postavit vlastně jen takhle: obléct si na sebe něco nepravděpodobného a vzít do ruky flintu. Při troše štěstí se nás aspoň nebude nikdo na nic ptát.
Autorka je publicistka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
