Zuzana Válková: O blbé pověsti dobrých zpráv

9. leden 2022

Ta mile ustřelená novinka se v proudu novoročních průšvihů krčila jako slípka na dohled vlčí smečky. A že to byla nějaká slepice – když se na ni člověk podíval pořádně, byla opelichaná, s jedním okem skleněným, ve zdravém měla tik. Posuďte sami: hrdinkou příběhu, po kterém člověk nemá chuť přepižlat si žíly vidličkou, je americká studentka medicíny, která přihlíží hokejovému zápasu svého oblíbeného týmu Seattle Krakens. Jmenuje se Nadia.

V organizačním týmu soupeře, kterým je onoho dne kanadský Vancouver, Nadia zmerčí mužského.

Čtěte také

Noviny, v tomto případě server iRozhlas citující světové agentury, bohužel neuvádí, jestli si ho prohlíží třeba proto, že je pán fešák, ale těžko říct, jestli to může být důvod, když máme všichni pořád roušky. Studentka ovšem i přes plexisklo postřehne, že muž má na krku podivnou pihu. To je taky výborná věc: sedíte na zimáku, kde bývá, inu, zima, náhodou si někoho prohlížíte a on shodou okolností nemá šálu až na čele.

Nadia zbystří: to znamínko! Neváhá, do mobilu naťuká zprávu, že piha je melanom, a ukáže ji přes sklo pánovi. S celým příběhem se seznamujeme ve chvíli, kdy je pán po úspěšné operaci, znamínko je pryč a Nadia je po právu zavalená vděkem.

O průšvihu a exekucích

Abych nevypadala jako cynik: tohle je hezká story. Figuruje v něm všímavá dívka, nic netušící oběť propukající nemoci, a ještě z týmu sportovního soka. Příběh však ilustruje, jak pro příznivé zprávy, o kterých tvrdíme, že je chceme a potřebujeme, nemáme rozumný žánr – snad kromě „povinného zpestření“.

Čtěte také

K tomu, aby se dobro mohlo někde objevit a bylo možné brát ho vážně, je vždy potřeba zrnko bizaru, špetka tragédie, někdy přímo výchovný plán. To když se rozhodneme, že společnost přesvědčíme, že hodný je někdo, o kom se to zase tak často neříká. Cizí dobro nás navíc otravuje coby nevyřčená výčitka: Podívejte se na toho a toho, jak dře a obětuje se! To my, lenoši a sobci, nedokážeme!

„Tvým úkolem není psát o tom, co funguje, ale o tom, co nefunguje,“ řekl mi kdysi důrazně jeden pan editor – a zčásti měl jistě pravdu. Novinařina ve svobodných zemích hlídá poměry a odhaluje nepravosti; to v nedemokratických podmínkách se lidem hlásí, že strana zvládla v rekordním čase nahodit fasádu okresního zdravotního střediska. „Dobrá žurnalistika je jako rána do žaludku,“ říká s oblibou jiný slavný novinář – a taky má pravdu, i když… Nechybí nám pak zpráva o nezanedbatelné části všeho dění? Má – nebo dá – se s tím něco dělat?

Čtěte také

Před pár dny jsem přemýšlela o nejpozitivnějším příběhu, o jakém jsem kdy psala, přestože o něj z mých tehdejších nadřízených vlastně nikdo nestál. A je příznačné, že jsem na něj narazila, když jsem měla reportovat o průšvihu: o exekucích.

V kadeřnickém salónu jedné smutné severočeské vsi jsem před čtyřmi lety potkala jistou paní Blažkovou. Daly jsme se do řeči, přirozeně o exekucích. Sama naštěstí žádnou neměla, a že v té obci jich měl každý pět. Paní Blažková se pak omlouvala, že už musí domů k dětem. Když jsem se jí zeptala, kolik jich má, ukázalo se, že sedmnáct, všechny v pěstounské péči.

Zuzana Válková

Při dalším setkání se ukázalo, že se navíc posledních dvacet let stará o děti, které nikdo jiný nechtěl – o nemocné, hendikepované i týrané. Její nejstarší dcera už adoptovala vlastního chlapečka. Všichni se dodnes vracejí do domu, kde pro ně paní Blažková peče buchty a vyvařuje kotle guláše. Její vyprávění mi rvalo srdce z těla. Ale víte, co na něm bylo ještě zajímavé, tedy kromě toho, že o něj v novinách nikdo moc nestál?

Lidi to pak nechtěli číst. Fakt, skoro nikdo na to neklikal. Tak šťastný nový rok!

Autorka je publicistka

autor: Zuzana Válková
Spustit audio