Karel Hvížďala: Důležitý den – 13. únor 1948
V pátek 13. února 1948 se konečně dvanáct nekomunistických členů vlády pokusilo zastavit komunisty, kteří ovládli policii.
Na ministrovi vnitra Václavu Noskovi požadovali, aby vysvětlil odvolání osmi policejních komisařů, na jejichž místa jmenoval komunisty. Nosek místo odpovědi oznámil, že je nemocný. Dvanáct ministrů 17. února oznámilo, že se nezúčastní zasedání vlády do té doby, než budou propuštění policisté zpět. Komunistická strana vyhlásila výjimečný stav a formovala Lidové milice.
Čtěte také
18. února se národní socialisté Petr Zenkel a Hubert Ripka setkali s prezidentem Edvardem Benešem a 20. února oznámili, že všech dvanáct ministrů odchází z vlády. Chtěli způsobit pád vlády, a tím i nové volby: domnívali se, že komunisté již ztratili od roku 1946 podporu lidí.
Podle ústavy k pádu vlády ale bylo nutné, aby demisi podala většina z šestadvaceti ministrů, jenže Jan Masaryk a Ludvík Svoboda se funkce nevzdali, vláda nepadla. Demokraté spoléhali na prezidenta, který mohl demisi nepřijmout.
Čtěte také
Prezident ale váhal, zatímco Gustav Husák na Slovensku jednal: 21. února propustil všechny nekomunistické ministry ze slovenské vlády a deset ze 14 křesel připadlo komunistům. To vyneslo celkovou většinu v celém státě oběma socialistickým stranám.
Dál už to známe: 25. února 1948 Klement Gottwald na Staroměstském náměstí vyhlásil, že prezident demisi přijal a nekrvavý puč později pojmenoval jako Vítězný únor. 26. února 1948 Rudé právo mělo úvodník s názvem: Lid čistí republiku od sabotérů, zrádců a nespolehlivých živlů.
Čtěte také
Šlo to tak rychle i proto, že intelektuálové v té době byli z velké části na straně levice. Například Václav Černý v knize Mezi Východem a Západem napsal. „Láska k Rusku je láskou biologicky přirozenou, za níž je náš odvěký sebezáchovný pud k širší rodině.“
Dánský bohemista Peter Bugge i Angličanka Mary Heimannová upozorňují ve svých knihách na to, že Václav Černý a další intelektuálové tehdejší doby včetně Ferdinanda Peroutky si těsně po válce zúžili Východ na Rusko a Západ na Francii a hovořili o osvobození české kultury od sepětí s kulturou německou. Bugge cituje Černého: „Máme před očima skvělý vzor právě v Rusku. Totiž vzor a oporu mravního příkladu.“
Selhání splývají
Kritický pohled na události té doby měla menšina veřejných intelektuálů, mezi něž lze počítat Ivo Ducháčka či Jana Kolára, kteří publikovali své články v Obzorech. Kolár v nich odhalil počínání Rusů v našich uranových dolech.
A Pavla Tigrida, šéfredaktora Vývoje, který po nepřijetí Marshallova plánu v červenci 1947 napsal: „Svět bude rozdělen na část, jež bude hospodářsky spolupracovat, a část druhou, mnohem chudší... A mnohem závažnější je, že svět bude rozdělen také mocensky.“
Aby si komunisté své postavení upevnili, záhy podle Julia Bartla vyhodili ze zaměstnání 28 tisíc státních zaměstnanců, z vysokých škol sedm tisíc studentů. A v parlamentu začali křičet, že poslanci sabotují práci a zdržují vládu od práce. Dnes, v době zlomu, zaznívá stejný křik jen s použitím pokleslejšího jazyka: současná vláda chce makat. Zdá se, že i po 78 letech naše selhání splývají.
Autor je publicista
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
