Zuzana Válková: O Bažině, umění nepřekážet a nešišlat na manžele Vomáčkovy
„Nepotřebujete ještě něco, paní Vomáčková?“ ptá se pacientky na nemocničním lůžku letecká inženýrka, po ní operní pěvkyně, pak studentka vysoké školy humanitního zaměření a nakonec stavební inženýr. Všem se v očích odráží starostlivost, ale místy i dětská radost, protože se jim právě pod paní Vomáčkovou – tedy pode mnou – podařilo vyměnit povlečení, aniž bych se hnula z postele.
Překulili mě na bok, vrstvy podložek nahradili novými, vyrovnali každý záhyb, aby se pode mnou nekrčily, v horším případě mi nezadělaly na proleženiny. Vrcholným projevem péče je gesto, se kterým každý ošetřovatel v zácviku naposled zvedne peřinu – a obrátí ji tak, abych já, tedy paní Vomáčková, neměla pod bradou knoflíky.
Čtěte také
Je pátek dopoledne, venku svítí slunce a v Bažině, což je oficiální přízvisko školicího zařízení Českého červeného kříže, se 16 lidí různého věku, povolání i ambicí seznamuje s postupy, jakými se profesionálové starají o bližního svého. Vánoce budou pro nemocnice kritické a kurz s názvem Základy moderního ošetřovatelství v praxi vznikl proto, aby si zdravotníci a ošetřovatelé mohli snáz vychovat pomocníky z řad dobrovolníků – laiků.
Bažina je dvoupatrová kontejnerová budova v blízkosti pražských Stodůlek, která se péčí ČČK změnila na jakýsi postapokalyptický špitál: těžké nemocniční postele v prázdných místnostech nejdřív působí děsivě. Během následujících osmi hodin se v nich ovšem se smíchem aspoň na chvíli vyválí každý. Hra na imaginární pacienty – pana Vomáčku a paní Vomáčkovou, kteří jednou potřebují posadit, jindy zase vyměnit plenu – účastníkům kurzu umožní, aby si lépe představili… Co všechno nebudou umět, až do nemocnice nastoupí.
Zatajit dech a zavřít oči
Bezplatným kurzem, který vznikl jako jednorázový projekt k odlehčení zdravotníkům během loňského podzimu a letošního jara, už prošly tři tisíce lidí, z toho zhruba 200 vojáků. Lektoři, mezi kterými je psychiatr, profesionální ošetřovatel i budoucí záchranář, zmiňují, že někteří absolventi pod jeho vlivem nakonec změnili kariéru.
Čtěte také
Většina z nás zatím o změně profesní dráhy neuvažuje: máme dost starostí s tím, abychom zvládli nejjednodušší úkony. Jednou je to boj s postelí, která popojíždí, kdy nemá, ale opravdovým IQ testem se pro některé z nás – OK, dobře, tak pro mě – stává schopnost vysunout nebo zasunout bočnici, která má zajistit, aby se pacient během polohování nebo stlaní neseznámil s linoleem.
Zdrojem průběžného veselí je i snaha dodržet několik prostých zásad jednání s ošetřovaným. Člověk si v civilním životě může připadat společensky zdatný, jak chce, ale ve chvíli, kdy neví, co dělá, často neslyší, co říká. Na začátku kurzu se ubezpečujeme, že na pacienty nebudeme šišlat – a při první příležitosti jim „ručičkama“ a „nožičkama“ štelujeme všichni. Kdo má času nazbyt, představuje si zatím, jak ve dveřích školicích místností postávají opravdové zdravotní sestry, v rukou třímají krabice s popcornem a snaží se neudusit smíchy.
Humor nás ovšem taky několikrát přejde. Realita současných covidárií na nás drtivě dopadne při ukázce, jak se po šestihodinové směně – bez pití a návštěvy záchodu – svléknout z ochranného obleku.
Moment, kdy musí zdravotník zatajit dech a zavřít oči, aby si co možná bezpečně sundal brýle a roušku poté, co se vysvobodil z několika vrstev gumy, promočený a vyčerpaný, je nepřenosný. Podruhé uticháme, když se bavíme o smrti. O tom, jaké to asi je, když do někoho dny investujete všechnu energii, a on to stejně nepřežije.
Ještě že my jsme amatéři z ulice a můžeme si vybrat, jestli to vůbec chceme vidět na vlastní oči, že ano.
Autorka je publicistka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
