Zuzana Válková: O strigách z paneláku a hranicích pochopení pro druhého

5. prosinec 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Babička s vnoučetem

Blíží se s k nim s úsměvem a s pozdravy na rtech. I její zrzavá fenka, odjakživa zvyklá na společnost starších dam a jejich psů, táhne jejich směrem a sípá těšením.

Je všední den, na sídlišti na hraně lesoparku se smráká, a i proto je halasná tlupa paniček a zvířat s blikajícími obojky nejvýhodnější společenskou i sportovní formací. Tentokrát je ale něco jinak. Skupina energických seniorek se před poslední příchozí semkne. A pak ji s křikem zažene.

Čtěte také

„Vůbec sem nechoď. S očkováním?! Máme toho dneska dost. Nediv se tomu, sama si za to můžeš,“ syčí ženy v barevných prošívaných bundách, jinak vlídné kuchařinky, chovatelky a babičky. Teď jsou z nich strigy. Čarodějnice, jejichž žoviální řeči tichnou a úsměvy vadnou, jakmile se k nim člověk otočí zády. Hlouček se stává podkladem pro neslitovnou studii sousedských vztahů, jakým se podivujeme, kdykoliv se snažíme pochopit roli „spořádaného občana“ v dějinných tragédiích.

Kéž by to nebyla pravda

Že to celé zní jako vybájená historka s cílem očernit ty, kdo se rozhodli přistoupit k ochraně svého zdraví jinak, než se po nich žádá? To by bylo skvělé. Bylo by naprosto báječné a povzbuzující, kdybych neznala dámu, které se to stalo, a nevěděla přesně, o jakou skupinu žen se jedná. Jde navíc o jednu ze situací, na které se později skoro nedá nic říct, protože upřímností ji člověk jen zhorší. Má cenu dát průchod vzteku a pobouření, aniž by se oběť takové zrady necítila ještě hůř? Spíš ne. Místo toho si s tou ženou, citlivou a laskavou, vyměníme pohled. Říkáme jím: „Já vím, že doba je taková, a ty to taky víš.“

Čtěte také

A obě víme, že to nestačí. V posledních týdnech se ve veřejném prostoru rozmáhají iniciativy vyzývající ke vzájemné toleranci očkovaných a neočkovaných, v tomto pojetí děsivě působících monolitů. Je to jistě chvályhodné, zvlášť je-li člověk chronicky smířlivý. Sociálními sítěmi se šíří vysvětlení, jak snadné je druhého obalamutit a jak jsou lidé, chudáci, oběťmi povážlivě vychýleného zpravodajství nebo dezinformačních serverů. Pro jednání, jakého se dopustily strigy ze sídliště, ovšem žádná omluva neexistuje. Dospělý člověk, majitel občanského průkazu, nositel volebního práva s možností řídit motorové vozidlo a spravovat svůj bankovní účet, musí být schopný odlišit své přesvědčení od svého chování k bližnímu.

A co děti?

I proto s narůstajícími obavami sleduji vývoj debaty o očkování dětí. Česká televize počátkem tohoto týdne do hlavního večerního zpravodajství zařadila komponovaný vstup, ve kterém dala prostor odborníkům obhajujícím vakcinaci, pediatrům, kteří s ní váhají, ale hlavně v něm na jméno představila mladou, usměvavou matku, která řekla, že své dítě očkovat nechá – a vysvětlila proč. Formálně vzato šlo o velice vyvážený přístup, to jistě.

I z vedlejší místnosti, odkud jsem zprávy poslouchala, se mi ale za tu paní udělalo úzko. U vědomí, jaké to pro ni může mít důsledky, a při představě, jak děti ve školách zacházejí s postoji odposlechnutými od rodičů. Otázka za deset bodů: Dokázaly by pejskařky-strigy vzít v potaz, že se k nim blíží očkované dítě? Nebo by si vyšetřily žluč spíš na jeho mámu?

Zuzana Válková

Člověk si od nastupující vlády může a nemusí slibovat leccos. Možná je lepší nečekat nic, protože řídit vlak, jehož rychlost se zvyšuje, a zároveň z něj odpadají konstrukční díly, je úkol pro lidi s podlimitním pudem sebezáchovy. Jeden požadavek na establishment bych ovšem měla. Očekávám, že se k nám, občanům, bude chovat trochu jako vytočený, ale tentokrát osvícený důchodce. Bude mít v ruce francouzskou hůl a bude vyžadovat, abychom se k sobě laskavě chovali slušně.

Autorka je publicistka

Spustit audio

Související